Když Zdeňka K. jela jednoho prosincového večera tramvají domů z nákupu, hádky probíhající před ní si moc nevšímala. Když ale konflikt přerostl v napadení a brutalita útočníka se stupňovala, řekla si, že musí něco udělat.

Řekněte nám, jak to tenkrát bylo…

Když jsem nastoupila do tramvaje, útočník i napadení už tam byli. Všichni seděli tak, že napadený a jeho přítelkyně seděli před útočníkem, a vyměňovali si nějaké názory. Jejich hádky jsem si moc nevšímala, takové scény se v tramvajích občas stávají. Jenže pak se ten napadený otočil dozadu na útočníka, ten si to asi vyložil jako nějakou provokaci, zvedl se a šel na něj. Nastalo nějaké strkání a padly rány, potom útočník napadeného udeřil čelem a ten se zhroutil na zem, kde ho pak útočník ještě kopl. Jeho přítelkyně mu chtěla pomoci, ale útočník ji udeřil pěstí do obličeje, pak vytáhl láhev asi vodky a rozbil ji napadenému o hlavu. A to už jsem vstávala a tasila zbraň.

 Takže to bylo takové náhlé rozhodnutí?

Ale ne. Vlastně už ve chvíli, kdy se začali prát, jsem si raději rozepnula kabát, abych měla zbraň snáze po ruce – jen tak, kdyby něco. A vzápětí se to hodilo. Vytáhla jsem zbraň, namířila na něj a zařvala, ať ho nechá být. Pro zdůraznění jsem natáhla závěr, aby věděl, že to není třeba plynovka, a zároveň jsem doufala, že ho to zastraší.

 A zastrašilo?

No jistě. Tedy, vlastně mi připadal spíš překvapený než vystrašený. Jako že vůbec nečekal, že by se něco takového mohlo stát. Řekla jsem mu, ať se zklidní, on tedy že jo, že je v klidu, a vrátil se na své místo, kde si sedl. Takže jsem na něj přestala mířit a zeptala se napadených, jestli jsou v pořádku. Pán vypadal otřeseně, no jako po ráně do hlavy. Na zastávce jsme všichni vystoupili, každý jinými dveřmi. Útočník pak rychle zmizel, já jsem se věnovala zraněnému a jeho přítelkyně volala policii. Policie dorazila za chvíli. Řekla jsem jim, co se stalo a že jsem vytáhla zbraň, oni mne pak vzali do auta a chvíli jsme jezdili po okolí, jestli náhodou neuvidím toho útočníka. Ale už jsme na něj nenarazili. Zranění byli odvezeni do nemocnice a já jsem byla převezena na služebnu.

Jak jste se v té chvíli cítila? Adrenalin, strach?

Určitě adrenalin, do takového vážného konfliktu jsem se dostala vlastně poprvé. Trochu i strach, ale hlavně jsem se soustředila na to, abych udělala všechno správně – abych si držela vzdálenost apod.

Máte k tomu nějaký výcvik?

Profesionální ne, ale na střelnici chodím. Také cvičím bojové umění krav maga. Myslím, že to mi hodně pomohlo, protože trénink vás mimo jiné naučí nebát se pořádně zařvat, neleknout se, když někdo zařve na vás, a všeobecně vás střet s násilím nevyvede z míry, protože jste na to z tréninku docela zvyklí.

Jaké zbraně máte a jak často cvičíte?

Mám samozřejmě Glock 26, který jsem měla v té tramvaji. Kromě toho mám několik dalších zbraní krátkých i dlouhých, které jsem časem tak nějak nasbírala. Střílet chodím přibližně jednou měsíčně, ale obvykle tomu dám několik hodin.

Co byste dělala, kdybyste neměla tu zbraň?

No... to nevím. Asi bych se do toho možná nepletla. (pozn. red.: Zdeňka dle našeho odhadu měří cca 150 cm a váží asi 50 kg)

Jak vnímáte bezpečnost u nás a v Evropě?

Myslím, že bezpečnostní situace v Evropě je celkem dobrá. Samozřejmě se to liší stát od státu, třeba my jsme na tom lépe než některé jiné země. Ale obecně bych řekla, že Evropa je vcelku bezpečný prostor.

Jaký je váš názor na zbraňovou legislativu a obecně držení zbraní?

Myslím, že to u nás máme nastavené dobře. Je jasné, že někteří lidé by raději přístup ke zbraním mít neměli. A stejně tak i zbraň samotná je velká odpovědnost, zvlášť když ji nosíte, takže je v pořádku, že se u nás od držitelů zbraní vyžaduje třeba schopnost se zbraní bezpečně zacházet. Na druhé straně mají zbraně ve společnosti svoje důležité účely, třeba právě jako prostředky sebeobrany, a je dobře, že je můžeme mít.

David Karásek - analytik a člen představenstva LEX z.s.