Před dvaceti lety vyšel ve Střelecké revui článek Kdo se za nás postaví? jako reakce na tehdejší, silně restriktivní návrh zákona o zbraních a střelivu. Několik nadšenců se v té době rozhodlo, že to budou oni, a tak vzniklo občanské sdružení na ochranu práv majitelů zbraní, které pojmenovali latinským slovem pro zákon. Výsledkem jeho činnosti pak byl zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu – ten, který s jistými úpravami máme dodnes.

Jak probíhala činnost LEXu v těch počátečních skalních dobách?

Stanislav Gibson: LEX se od začátku profiloval jako sdružení odborné, tedy operující spíš odbornými argumenty než politickým tlakem. Tak jsme si postupně získali reputaci a pozici v připomínkovém procesu. Když ministerstvo vnitra zjistilo, že nejsme parta hysterických pistolníků, ale naše připomínky mají hlavu a patu, začalo nás přizvávat do připomínkovacího procesu a naše návrhy zahrnovat do předloh, které pak předkládalo parlamentu. I tam už jsme v té době znali několik zákonodárců, kteří si poslechli naše argumenty a pak je používali proti těm, kteří by v naší zemi měli raději držení zbraní podle německého nebo dokonce anglického vzoru.

V poslední době je slyšet kritika, že LEX je pasivní a není vidět.

Tomáš Trávníček: S tou viditelností máte do jisté míry pravdu, jenže viditelnost nezávisí ani tak na odvedené práci, jako spíš na schopnosti se chlubit. Například novelizace evropské směrnice o zbraních měla přes dvacet pracovních verzí a v evropském parlamentu bylo podáno přes osm set pozměňovacích návrhů. To jsou tisíce stran odborného textu, navíc v angličtině, jejichž pročtení a analýza zabraly stovky hodin práce – kvalifikované práce, protože zpracovatel musí samozřejmě znát související a navazující právní normy, aby text dokázal správně vyhodnotit. Na našich stránkách i ve Střelecké revui jste mohli v uplynulých měsících číst články, stručně shrnující obsah a dopad evropské směrnice podle toho, jak se její podoba vyvíjela. Všimněte si, že nikde jinde takové informační články nenajdete – nikdo jiný si s tím nechtěl dát tu práci.

To samé platí o legislativní činnosti. My k návrhům píšeme nejen vlastní připomínky, ale také je konzultujeme se zástupci zájmových sdružení – sběratelů, fandů vojenské historie, vojáků v záloze atd., abychom i jim poskytli možnost vstoupit do legislativního procesu a mít v něm slovo. Jenže připomínkové řízení je neveřejné, a tak jsou výsledky naší práce vidět teprve v zákoně. Ale tam pod nimi samozřejmě nejsme podepsaní, takže mnozí pak mají dojem, že se to stalo tak nějak samo.

Můžete tedy popsat, čeho LEX za dobu svého působení dosáhl?

Tomáš Trávníček: V první řadě lze poukázat na současný zákon o zbraních. Do něj se nám před patnácti lety podařilo prosadit základní principy, které nám dnes zbytek Evropy závidí, jako nárokovost zbrojního průkazu, nárokovost nošení zbraně pro sebeobranu a odbourání zbytečných omezení, jako zákaz zbraní vojenského vzhledu. Neméně důležité je, že jsme po dobu těch patnácti let podstatně přispěli k zachování těchto principů proti několika pokusům o jejich oslabení nebo odstranění.

Pak přišla novelizace evropské směrnice, na které jsme pracovali od samého začátku. Tady občas slýcháme vždyť to nakonec stejně odsouhlasili, tak k čemu to všechno bylo? Tak jen namátkou, co všechno bylo v původním návrhu a podařilo se to odstranit ještě v Bruselu před hlasováním: znehodnocení zbraní v muzeích, zničení zbraní ve sbírkách, zákaz a konfiskace všech zbraní podobných vojenským včetně znehodnocených, povinné psychotesty, registrace maket, likvidace výroby zbraní pro armádu, a tak bych mohl nějakou dobu pokračovat. Nám se výsledný přijatý text samozřejmě nezdá ideální a budeme dál pracovat na eliminaci nesmyslů, které tam zůstaly. Ale je třeba si uvědomit, že výsledná směrnice sice je špatná, ale počáteční návrh byl vyloženě katastrofický, a ten se nám podařilo shodit. To ovšem není jen naše zásluha, ale také zásluha českých europoslanců, kteří námi zpracované podklady převzali a při jednání o změnách efektivně využívali.

V posledních letech jsme také značně rozšířili propagaci, zejména účastí na akcích pořádaných jinými sdruženími. Náš stánek byl k vidění na akcích jako bitva na Libušíně, na plzeňských Slavnostech svobody, na tankovém dnu v Lešanech a mnoha dalších akcích. Tyto aktivity jsou pro nás velmi důležité, protože nám dávají možnost se setkat s veřejností, která se o držení zbraní a související zákony obvykle nezajímá, mluvit s lidmi a vysvětlit jim, jak se jich tyto zákony týkají – například že by se příště taková akce vůbec nemusela konat.

Jak by podle vás měla činnost LEXu vypadat v budoucnu?

Tomáš Trávníček: Hlavní těžiště naší činnosti zřejmě stále bude v odborné práci, protože nikdo jiný to neudělá. Ono křičet Směrnice je špatná, nepřijímat! je snadné a přináší to rychlou a levnou popularitu. Jenže někdo se taky musí těmi mraky textů prokousat, aby věděl, v čem přesně je špatná a co by se s tím dalo dělat, a pak to vysvětlit veřejnosti. Jedním z úkolů Lexu je veřejnost informovat o tom, co se kolem zbraňové legislativy děje, a k tomu je prostě potřeba tu odbornou práci odvést. Kdybychom se soustředili jen na sebeprezentaci, asi bychom byli viditelnější, ale zase bychom nebyli nic víc než parta křiklounů.

Velmi intenzívně pracujeme na nové legislativě, která má v horizontu dvou až tří let nahradit současný zákon č. 119/2002 Sb. Zde je opravdu klíčové, aby se zákon podařilo modernizovat a přizpůsobit požadavkům 21. století – třeba ve prospěch držitelů zbraní náležitě využít výhod centrálního registru – a přitom zachovat základní principy, které se za těch patnáct let platnosti zákona 119/2002 Sb. osvědčily. My na tom samozřejmě neděláme jen sami, ale také spolupracujeme se zástupci sběratelů, muzejníků, klubů vojáků v záloze, fandů vojenské historie a dalšími. Taková spolupráce je velmi důležitá, protože zástupci těchto skupin držitelů zbraní často nemají odbornost v legislativě, a my zase neznáme veškeré praktické dopady, které na ně legislativa může mít. Takže když si spolu sedneme, my jim řekneme v návrhu je tohle a tohle, a oni řeknou to by nám způsobilo takové a takové problémy, tak tím nejen identifikujeme problém, ale můžeme spolu i vymyslet řešení, které jim vyhovuje a my ho pak v připomínkovacím procesu navrhneme.

Jan Tetřev - redaktor časopisu Střelecká revue