Německé ministerstvo zahraničí v roce 2009 odhadlo, že mezi lidmi tam může být až 45 milionů zbraní. V národním registru zbraní, zavedeném v roce 2012, je jich zatím pět a půl milionu.
Německý zákon o zbraních nezahrnuje pouze střelné zbraně, ale také všechny ostatní předměty, které byly jako zbraně vyrobeny, plus některé další, které výslovně vyjmenovává (například kovové obušky nebo nože delší než 12 cm). Zbraně dělí na zakázané, na povolení a (relativně) volné. Do první skupiny patří obvyklí podezřelí, jako automatické zbraně, zákeřné zbraně (ovšem včetně chladných, jako například nože skryté v holi), nebo průbojné a výbušné střely, ale například také vrhací hvězdice, svítilny na zbraně a již zmíněné kovové obušky a boxery.
Zakázané jsou také víceranové krátké zbraně pro náboje se středovým zápalem o ráži menší než 6,3 mm, vyjma flobertek. Když jsme pátrali po původu této krkolomné definice, zjistili jsme, že reálně jde o zákaz pistolí Five-seveN na průbojné střelivo 5,7x28 mm. Známou kapitolou jsou nože: mezi zakázané patří nože motýlkové a tlačné (s rukojetí kolmou k čepeli), také vyskakovací a vypadávací, vyjma případů, kdy čepel vyskakuje z boku nože, není delší než 8,5 cm a není oboustranně broušená. Zakázané jsou také střelné zbraně, které lze složit, rozebrat či jinak zkrátit pod délku obvyklou pro lovecké či sportovní účely. Výčet zakázaných kuriozit zakončíme praky se zápěstní opěrkou, ale ve skutečnosti bychom mohli ještě pokračovat.
Seznam volně dostupných zbraní je podstatně kratší. Spadají sem vzduchovky, větrovky a plynové zbraně do 7,5 J, zbraně vystřelující dráždivou látku a poplašné zbraně dovoleného výrobního provedení, jednoranné předovky a lefošky zkonstruované před rokem 1871 a kuše. Ovšem volně dostupný nutně neznamená volně nositelný.
K nabytí zbraně je třeba mít kartu držení (vlastnictví) zbraní, do které se nabyté zbraně zapisují. K získání této karty je nutno splnit několik podmínek. Za prvé je to minimální věk, který je stanoven na 18 let. Dále je to způsobilost, což znamená, že žadatel musí být svéprávný, nesmí být závislý na alkoholu a nelegálních látkách a nesmí vykazovat vlastnosti (zejména zdravotní), které by mu bránily v bezpečném a odpovědném nakládání se zbraní. U střelců mladších než 25 let se vyžaduje psychologické vyšetření, ze kterého ale mají výjimku lovci a žadatelé o povolení na malorážky a zlamovací brokovnice. Oproti tomu prohlídka u lékaře není a priori povinná – lze ji nařídit, pokud vzniknou pochybnosti o schopnosti žadatele bezpečně nakládat se zbraní.
Dále je tu požadavek důvěryhodnosti, který nesplňují žadatelé odsouzení v předchozích 10 letech za trestný čin, ale také lidé, kteří byli v předchozích 10 letech členy zakázané strany či organizace. Důvěryhodné nejsou také osoby, které se účastnily či podporovaly jednání nepřátelské vůči ústavě či směřované proti myšlence mezinárodního porozumění; a v tomto bodě zákon ani nevyžaduje pravomocné odsouzení. A zřejmě pro jistotu zákon jako nedůvěryhodné uvádí také osoby, u nichž se na základě okolností lze domnívat, že zbraně použijí nepatřičně nebo nezodpovědně.
Žadatel musí prokázat odbornou způsobilost, což může udělat dvěma způsoby: buď předloží doklad od státem certifikovaného instruktora, nebo mu státem uznaná střelecká organizace vydá doklad o náležitém tréninku nebo praxi.
V Německu platí také dokládání potřeby mít zbraň, tedy žadatel musí věrohodně doložit, že má oprávněný zájem na držení zbraně, a že zbraň, o kterou žádá, se k uspokojení tohoto zájmu hodí. Zde se nejvíc projevuje německý přístup k věci: zákon automaticky uznává potřebu mít zbraň u členů velkých, státem uznaných zájmových organizací, zatímco neorganizovaný občan je v podstatě odkázán na rozhodnutí úředníka.
Posledním bodem, který musí žadatel splnit, je pojištění proti odpovědnosti za škodu ve výši nejméně jeden milion eur. Tedy, teoreticky je to poslední bod – zákon stanoví, že k licenci lze stanovit další omezení a podmínky, je-li to považováno za potřebné k ochraně veřejné bezpečnosti a pořádku před nebezpečím plynoucím z nakládání se zbraněmi.
Nestanoví-li zákon jinak, je třeba žádat o povolení na každou zbraň zvlášť a uvést přitom konkrétní typ, číslo a ráži zbraně. Držitel zbraní také musí mít certifikovaný trezor a musí policii umožnit přístup za účelem kontroly.
Držitel loveckého lístku nemusí dokládat potřebu vlastnit dvě krátké a libovolný počet dlouhých loveckých zbraní. U dlouhých nemusí ani žádat o povolení k jejich nabytí – pouze je do dvou týdnů ohlásí. Maximální kapacita povolená pro lovecké zbraně jsou tři náboje, ale jde kupodivu skutečně jen o počet nábojů – kapacita zbraně může být větší, ale lovec do ní smí nabít jen tři patrony.
Povolení na jinou zbraň než malorážku nebo zlamovací brokovnici lze sportovnímu střelci vydat až od 21 let. Členové střeleckých klubů, které patří do státem uznané sportovní střelecké asociace, nemusí dokládat potřebu mít zbraň pro sportovní účely. Musí ovšem od asociace přinést potvrzení, že jsou členy klubu a trénují alespoň rok a že předmětná zbraň je povolená a potřebná ke sportovní disciplíně, kterou se asociace zabývá. Můžou si takto koupit jednoranové zbraně, dlouhé opakovací zbraně a maximálně tři dlouhé samonabíjecí a dvě krátké víceranové zbraně. Při překročení tohoto limitu musí opět přinést od asociace potvrzení, že se zúčastňuje soutěží a další zbraně potřebuje.
Pokud by vás napadlo si založit vlastní asociaci a napsat si vlastní pravidla, máte zřejmě smůlu. Jednou z podmínek, aby asociace vůbec měla šanci na uznání státem, je alespoň dva tisíce členů. Nárokové je uznání až od deseti tisíc členů. Pravidla navíc schvaluje ministerstvo vnitra. Pro sportovní zbraně platí (obdobně jako pro lovecké), že smějí být nabity maximálně deseti náboji.
Je poměrně známo, že v Německu je zakázáno při sportovních soutěžích střílet na terče připomínající člověka. Ve skutečnosti je vůbec zakázáno cvičit a provozovat jakoukoli bojovou střelbu: střelbu na terče připomínající či symbolizující člověka zákon pouze uvádí jako příklad, co může být za bojovou střelbu považováno.
Jedním z uznávaných důvodů pro držení zbraně je také udržování tradic, například v rámci tradičních střeleckých spolků či klubů vojenské historie. Opět platí, že členům klubu, který patří do státem uznané reenactorské asociace, je důvod k nabytí zbraně automaticky uznáván, pokud jim asociace tuto potřebu potvrdí. Reenactoři také mohou dostat zvláštní povolení své zbraně nosit při rekonstrukcích a tradičních příležitostech a střílet z nich cvičnými náboji.
I sběratelství lze uznat jako patřičný důvod k nabývání zbraní, ovšem zde žádná asociace nepomůže: každý sběratel musí žádat o každé povolení sám a nárok na uznání nemá – s jednou zajímavou výjimkou. Již vydaná povolení lze zdědit – kdo zdědí sbírku zbraní a zažádá si o kartu držitele, tomu se automaticky uznávají povolení na takto získané zbraně.
Jako jeden z typů lidí, kteří potřebují zbraň, uvádí zákon i ohrožené osoby. Lze ale citovat klasika, že teoreticky to možné je, ale v praxi se to nepoužívá. Žadatel o povolení zbraně pro účely sebeobrany musí úřadům doložit, že je ohrožen víc než ostatní a že právě zbraň je nezbytný a přiměřený prostředek, jak toto ohrožení snížit. O dostatečnosti důvodu pak rozhoduje policie a odpověď je téměř vždy ne. I v řídkých případech, kdy policie oprávněnost žádosti uzná, omezuje povolení k nošení jen na okolnosti, které žadatel uvádí. Například pokud je ohrožen, protože přepravuje tržbu, pak mu policie dovolí nosit zbraň na obranu – ale jen když přepravuje tržbu.
Trénink použití zbraně v obraně je výjimka ze zákazu výcviku bojové střelby a policie na něj může naložit různá omezení – jako třeba že se ho smějí zúčastnit pouze držitelé povolení k nošení zbraně, nebo že se musí hlásit předem a probíhat pod dohledem.
Bez povolení lze v Německu nosit pouze doutnákové či křesadlové zbraně podle historických vzorů, nože s čepelí kratší než 12 cm, které nejdou otevřít jednou rukou, obranné spreje určené proti zvířatům a kuše. Ostrou palnou zbraň smí nosit jen ten, kdo má zmíněné vzácné povolení, a také lovci samozřejmě mohou nosit zbraně při lovu.
Specialitou německého zákona je tzv. malý zbrojní průkaz, jehož držitelé mohou nosit poplašnou zbraň nebo zbraň vystřelující dráždivou látku (což jsou zbraně, k jejichž nabývání není třeba povolení – malý zbrojní průkaz je jen oprávněním k nošení na sebeobranu). Žadatel o malý zbrojní průkaz musí splňovat podmínky minimálního věku, důvěryhodnosti a způsobilosti. Nemusí však být pojištěn a nemusí prokazovat odbornou způsobilost ani důvod k držení takovéto zbraně.
Tento článek je pouze informační a není určen jako právní rada.
David Karásek - analytik a člen představenstva LEX z.s.