Hranice mezi krajní nouzí a nutnou obranou je v české trestněprávní literatuře i judikatuře stanovena poměrně jasně. Výjimku představují následky obranného jednání ve sféře třetí osoby, laicky „zasažení náhodného kolemjdoucího“. V následujícím článku kriticky hodnotím dosavadní doktrinální závěry k této problematice a podrobně rozvádím, proč je namístě aplikovat ustanovení o nutné obraně.

 

 

 

Pod spisovou značkou 4828/2020/VOP se skrývá rozhodnutí veřejného ochránce práv týkající se oblasti nutné obrany, kterou doposud česká judikatura neřešila. Z popisu skutkových okolností vyplývá následující: muž ze svého obydlí vykazoval ženu, která neoprávněně vstoupila do prostor vstupní chodby při přebírání dětí. Ta se uvedenému jednání vzpouzela, přičemž mimo jiné bránila zavření vstupních dveří vložením nohy mezi rám a dveře. Muž následně užil pepřového spreje, přičemž účinnou látkou byly zasaženy i děti nacházející se na chodbě za ženou. Věc byla posouzena jako nutná obrana.

Veřejný ochránce práv shledal, že závěry příslušných orgánů nejsou správné. Přitakal závěru ohledně jednání v nutné obraně ve vztahu k ženě, avšak ve vztahu k dětem měl být dle ombudsmana aplikován standard krajní nouze. Odkázal přitom na komentář prof. Šámala z r. 2012.

 

Širší souvislosti

Loni vešel v účinnost zákon č. 14/2021 Sb., o nakládání se zbraněmi v některých případech ovlivňujících vnitřní pořádek nebo bezpečnost České republiky, v jehož rámci se nyní postupně zavádějí systémy střelecké přípravy civilistů „pro potřeby zajišťování vnitřního pořádku nebo bezpečnosti České republiky“.^[1] Státem akreditované a podporované programy střelecké přípravy se skládají z několika úrovní. Zatímco základní úroveň se soustředí na užití zbraně při obecných situacích krajní nouze a nutné obrany, již druhá úroveň směřuje „na praktické postupy při napadení snadno zranitelného cíle nebo útoku aktivního útočníka“.^[2][3]

Formalizovaný a státem posvěcený systém střelecké přípravy byl přijat v návaznosti na vlnu teroristických útoků v Evropě. V souvislosti s ní řada bezpečnostních expertů volala po tom, aby český stát lépe využil existující zbraňovou legislativu, resp. aby se ozbrojení civilisté aktivně podíleli na zajištění bezpečnosti.^[4] Uvedený přístup souvisí s poznáním, že pro snížení počtu obětí masových vrahů je naprosto zásadní rychlost zásahu proti útočníkovi. Bez ohledu na to, zda-li zasahuje policista nebo ozbrojený civilista. Zatímco dřívější taktické postupy byly zaměřeny na „bezchybnost“, projevující se především čekáním na příjezd zásahové jednotky, nyní je upřednostňována rychlost. Jejím prostřednictvím je cíleno na omezení času, po který pachatel může vyhledávat a zasahovat další oběti.

Stát tedy zavádí programy výcviku občanů k pomoci v nutné obraně, a to za nejvyhraněnějších myslitelných okolností. Ombudsmanova aplikace okolností vylučujících protiprávnost na problematiku zásahu nezúčastněných osob se jeví být v protikladu se současnými taktickými postupy. Stát nemůže na jednu stranu vést své občany k dovednostem pomoci v nutné obraně, ale současně nad nimi držet Damoklův meč, pokud by tyto dovednosti měli provést do praxe.

Vedle toho se nabízí také další otázka: pokud by na zasažení třetí osoby civilistou nemohla být aplikována úprava nutné obrany, proč by se stejný standard neměl uplatnit na obdobnou situaci při oprávněném užití zbraně policistou dle § 32 trestního zákoníku, resp. § 56 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR? Lze vůbec zavádět taktické postupy zaměřené na rychlost zásahu, pokud i při veškeré obezřetnosti zasahujícího, ať už policisty či civilisty, nelze vyloučit trestněprávní odpovědnost za zásah do práv třetí osoby?

 

Nejvyšší soud SSR a útěk před útočníky vedoucí k rozbití okna

Veřejným ochráncem práv odkazovaný komentář konstatuje: „Jsou-li při nutné obraně zasaženy zájmy třetích osob, je k beztrestnosti obránce nutné, aby zároveň ohledně těchto třetích osob, které nejsou útočníky, byly splněny podmínky ve smyslu § 28 o krajní nouzi.“^[5] Přitom pouze obecně odkazuje na část komentáře věnovanou krajní nouzi. Zde lze ve výčtu judikatury nalézt odkaz^[6] na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky^[7] sp.zn. 7 Tz 9/87, publikované ve sbírce pod R 9/1988.

V osmém vydání učebnice prof. Šámala (2016) je pak rozvedeno: „Jestliže při odvracení útoku jsou postiženy i zájmy třetích osob (např. výstřel proti útočníkovi zraní i náhodného kolemjdoucího), je vyloučení odpovědnosti možné pouze za podmínek krajní nouze (srov. č. 9/88 Sb. rozh. tr.).“^[8]

Právní věta publikovaná v odkazovaném rozhodnutí zní následovně: „Nebezpečenstvo, ktoré občan odvracia v krajnej núdzi, môže spočívať aj v útoku človeka. V takom prípade ide o krajnú núdzu, a nie o nutnú obranu vtedy, ak konaním inak trestným je spôsobená škoda inému než útočníkovi.“ Již na první pohled se jeví závěry citované literatury být zcela zjevně nepřiměřené zdrojovému rozhodnutí. Tento závěr pak podtrhují skutkové okolnosti, za kterých soud uvedenou právní větu vynesl.

Dne 1. července 1986 kolem 8. hodiny večerní naháněli čtyři útočníci svou oběť ulicemi Rožnavy. Zcela zjevným úmyslem bylo naháněného chytit a zmlátit. „Boli sme rozhodnutí, že v ten večer ho zbijeme,“ uvedl v rámci řízení proti naháněnému jeden z útočníků. Napadený se snažil nejprve zachránit útěkem, a když jej jeden z útočníků dobíhal, rozbil skleněné výplně vchodových dveří školy a při snaze vyšplhat na střechu shodil a rozbil několik květináčů.

Z napadeného se stal obžalovaný a z obžalovaného odsouzený za přečin proti majetku v socialistickém vlastnictví. Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky rozhodnutí zrušil. Přitom konstatoval, že uvedené jednání mohlo naplňovat znaky krajní nouze, a to v závislosti na zjištěních, které u nalézacího soudu vyplynou po doplnění dokazování ohledně přesného skutkového děje ve chvíli pádu květináčů.

Nejvyšší soud tedy posuzoval velmi konkrétní situaci, při níž jednání obžalovaného nesměřovalo ani proti útočníkovi, ani k odvrácení útoku samotného. Obžalovaný se snažil útoku vyhnout únikem, přičemž jednáním mířeným proti majetku třetí osoby způsobil škodu na tomto majetku.

V rámci citované věty „nebezpečenstvo, ktoré občan odvracia v krajnej núdzi, môže spočívať aj v útoku človeka“ obránce tedy neodvracel útok ve smyslu § 29 tr. zákoníku (resp. § 13 č. 140/1961 Sb., trestní zákon, dále „tr. zákon“), nýbrž odvracel nebezpečí z útoku plynoucí ve smyslu § 28 tr. zákoníku (resp. § 14 tr. zákona).

Naopak výstřel proti útočníkovi zcela jednoznačně představuje jednání odvracející útok, byť by způsobil následky ve sféře třetí osoby.

R 9/1988 by bylo možno aplikovat, pokud by v rámci útěku před útokem poštvaného psa obránce postřelil třetí osobu do nohy, aby zůstala psovi na pospas. Tedy nešlo by o čin k odvrácení útoku, nýbrž k odvrácení nebezpečí z útoku plynoucího.

Z tohoto rozhodnutí nelze dovozovat závěry ve vztahu k situaci řešené veřejným obhájcem práv, neboť užitím pepřového spreje byl přímo odvracen útok na domovní svobodu a svobodu rozhodování obránce.

 

Obecné Doktrinální závěry k této problematice

Rozhodnutí R 9/1988 není v pozdějších rozhodnutích citováno. Není mi známo, že by obdobnou situaci soudy řešily. Jak se k tomu tedy staví doktrinální literatura?

Teze publikací prof. Šámala jsem citoval výše. Kromě odkazu na rozhodnutí R 9/1988 žádné další vysvětlení neobsahují, přestože uváděné teze z onoho rozhodnutí neplynou.

Komentář doc. Vantucha^[9] a stejně tak i „Systém českého trestního práva“ prof. Solnaře, resp. prof. Fenyka,^[10] konstatují, že nutná obrana směřuje, resp. musí směřovat proti útočníkovi. Možné následky jednání směřovaného proti útočníkovi ve sféře třetí osoby zde hodnoceny nejsou.

„Průvodce“ prof. Fenyka,^[11] komentář JUDr. Draštíka^[12] a slovenský komentář prof. Čentéše^[13] obdobné závěry neobsahují, pouze ve výčtu judikatury uvádějí právní větu R 9/1988.

„Kurs“^[14] a učebnice^[15] prof. Kratochvíla suše konstatují, že „nutnou obranu je třeba zaměřit proti útočníkovi – předmět nutné obrany. Nutné zásahy do práv třetích osob obráncem je třeba dovolit jen za podmínek krajní nouze.“ Tento závěr opět není blíže vysvětlen, na R 9/1988 autor neodkazuje. V další části je považováno za problematické užití třetích osob jako živých nástrojů, v jejichž případě by naopak možnost jednání v nutné obraně měla být zachována.

Komentář doc. Ščerby uvádí, že „vyplývá ze samotné podstaty obrany a spočívá v tom, že musí být namířena vůči útočníkovi, tzn. že jednáním v nutné obraně musí být zasahováno pouze do zájmů útočníka, a nikoli do zájmů třetí osoby“ (podtržení doplněno).^[16] Již zde se projevuje první evidentní problém: míření obrany proti útočníkovi a následky ve sféře třetí osoby nemusí nutně představovat stejnou množinu případů, resp. jedno nepředstavuje podmnožinu druhého. Ostatně k tomu směřují také citované teze učebnice prof. Šámala – výstřel může být veden proti útočníkovi, ale následek se i tak může projevit ve sféře třetí osoby.

Komentář doc. Ščerby se problematice věnuje dále podrobněji, když jako příklady uvádí vydání peněz pracovnicí pošty lupiči či užití třetí osoby jako živého štítu.^[17] Jednání pošťačky odpovídá situaci v R 9/1988. Vydáním peněz neodvrací útok (spíše participuje na jeho dokončení), odvrací pouze nebezpečí pro ni z útoku plynoucí. Na užití třetí osoby jako živého štítu už R 9/1988 automaticky aplikovat nelze (ostatně tento odkaz v komentáři doc. Ščerba ani nečiní).

Řada dalších publikací tuto problematiku neřeší. Např. monografie Krajní nouze JUDr. Pelce^[18], komentář prof. Jelínka^[19] či komentář JUDr. Prouzy^[20].^[21]

 

Nutná obrana doc. Kuchty a německá doktrína

Většina doktrinální literatury uvedený problém buďto (1) neřeší, případně (2) odkazuje na R 9/1988 či (3) aplikaci ustanovení o krajní nouzi v případě následků obranného jednání proti útočníkovi ve sféře třetí osoby konstatuje bez dalšího.

Nejpodrobněji věc rozebírá doc. Kuchta v monografii „Nutná obrana“, a to na celkem čtyřech stranách textu.^[22] Danou část uvádí: „Nutnou obranu je třeba zaměřit proti útočníkovi, problematické však může být, zda a do jaké míry mohou být v nutné obraně poškozeny chráněné zájmy nezúčastněných třetích osob.“ Následně doc. Kuchta odkazuje na „převažující mínění v německé nauce“, které na tyto situace aplikuje kritéria krajní nouze, s čímž souhlasí. Přitom konstatuje: „Takové řešení považujeme za principiálně správné, poněvadž není žádný důvod, proč by měla třetí nezúčastněná osoba, která neměla s útokem nic společného, nezavinila jej ani nevyvolala, strpět porušení svých práv a zájmů a zájmů za podmínek nutné obrany, aniž by se proti takovému porušení mohla bránit např. také nutnou obranou, zvláště když ona sama má dobré důvody považovat takového obránce ve vztahu k sobě za útočníka.“^[23]

Doc. Kuchta s odkazy na německou literaturu mj. uvádí příklady (a) svévolného zapůjčení si zbraně k obraně od třetí osoby, (b) aberace, a (c) porušení zájmu společnosti – ubytování prchajícího zločince k odvrácení hrozby jeho útoku, (d) ohrožení bezpečnosti silničního provozu k osvobození uneseného, (e) křik proti urážkám kazatele v kostele.^[24]

Následně doc. Kuchta zužuje okruh nezúčastněných třetích osob. Za ty již nepovažuje vlastníky věcí, které útočník užívá k útoku či při útoku (německá doktrína přitom zaujímá opačný názor). Toto rozděluje na situace užití se svolením a bez svolení vlastníka, přičemž poukazuje na praktickou nesnázi obránce tyto okolnosti posuzovat, což lze považovat za velmi kulantní zhodnocení německého přístupu.^{[25] [26]}

Naopak v případě nepřímého pachatelství, resp. živého nástroje, doc. Kuchta již připouští jednání v nutné obraně. V případě vis compulsiva konstatuje, že pokud by se obránce „nemohl bránit ani proti živému nástroji, [tak] by došlo k prosazení záměru nepřímého útočníka, což nepochybně není záměrem ustanovení o nutné obraně.“ V případě vis compulsiva dochází k závěru, že nutná obrana musí být dovolena, protože v opačném případě by měl živý nástroj zachovánu nutnou obranu proti napadenému.^[27]

Doc. Kuchta ve své analýze velmi široce odkazuje na závěry německé literatury. To ale naráží na zásadní problém – zákonná definice nutné obrany je v německém právu naprosto odlišná od české. § 32 německého trestního zákoníku jakožto nutnou obranu definuje obranné jednání, které je erforderlich, potřebné či nezbytné, k odvrácení protiprávního útoku na sebe či jiného. To je standard, který se více blíží českému požadavku subsidiarity krajní nouze, než imperativu zákazu zcela zjevné nepřiměřenosti stanovenému v § 29 tr. zákoníku.

Německá doktrína právě z omezení nezbytností zásahu dovozuje, že obránce je v rámci nutné obrany oprávněn zasáhnout výhradně do práv útočníka.^[28] Vedle toho německá doktrína dovozuje povinnost útočníka obětovat svá práva v šíři ustanovení o nutné obraně, jakožto následek jeho porušení trestního zákona. U nezúčastněné osoby, která nic neporušuje, pak dle německé doktríny není žádný zřejmý důvod k aplikaci stejného standardu.^[29]

Praktický dopad rozdílu mezi standardem nezbytnosti a zcela zjevné nepřiměřenosti lze ilustrovat v oblasti, ve které na obou stranách hranice existuje bohatá judikatura, a to proces výběru zbraně užité obráncem. V Německu, je-li obránce vybaven současně pepřovým sprejem^[30] a železnou tyčí, nesmí přistoupit k užití tyče, pokud by k odvrácení útoku postačilo užití pepřového spreje.^[31] Naopak v České republice odpovídá za případnou zcela zjevnou nepřiměřenost užití tyče, což ale nelze dovozovat z možné „dostatečnosti“ nepoužitého spreje.^[32]

Rakouská právní úprava je obdobná německé. Požaduje, aby obrana byla notwedig, tedy nutná, nezbytná, potřebná, naléhavá. Za císaře pána, respektive první republiky, také zákon č. 117/1852 Sb. stanovil jako omezení užití „toliko obrany potřebné, aby odvrátil od sebe neb od jiných protiprávný útok“. Jenže my nejsme v Německu, Rakousku ani první republice.

 

Ust. § 29 trestního zákoníku

Hypotéza § 29 odst. 1 trestního zákoníku zní: „čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem (…).“ V druhém odstavci je stanoveno omezení „(…), byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“.

Ze slovního výkladu plyne, že § 29 odst. 1 tr. zákoníku dopadá na situace jednání vedoucích k odvrácení útoku. Gramaticky přitom nelze dovodit povinnost omezit směřování či dopady jednání výhradně na útočníka samotného. Zákon nedefinuje nutnou obranu v rámci interakce obránce a útočníka, nýbrž jakožto vztah jednání obránce vůči útoku.

Naopak § 2905 občanského zákoníku výslovně zbavuje obránce odpovědnosti za škodu výhradně vůči útočníkovi.^[33] Systematický výklad, ze kterého plyne přímočarý rozdíl mezi úpravou trestní a civilní, lze doplnit také historickým výkladem. Zákonodárce v roce 2012 v civilněprávní rovině opustil úpravu zákona č. 40/1964 sb.^[34], a to zavedením výslovného omezení daného ustanovení ve vztahu odpovědnosti mezi obráncem a útočníkem. Naopak při přijímání nového trestního zákoníku v roce 2009 k této změně zákonodárce nepřistoupil.^[35]

Text trestního zákoníku omezení vedení obrany, resp. následku obrany, pouze ve sféře útočníka nestanoví. Nelze jej ani přímočaře dovodit po vzoru německé a rakouské doktríny, jelikož se podmínky nutné obrany v jednotlivých státech ve svém úplném základu liší.

Zbývá teleologický výklad. Lze jeho prostřednictvím dovodit kategorický zákaz vedení nutné obrany způsobem vedoucím k následkům ve sféře třetí osoby? Platí to i v případě, kdy nelze splnit standard proporcionality krajní nouze, a tedy by takový výklad de facto vedl k trestněprávní povinnosti snášet útok, a to i kdyby šlo o útok na život?

 

Praktický příklad: když je zasažení jiné osoby nezbytné, resp. tuto možnost nelze vyloučit

Vraťme se k úvodnímu případu užití pepřového spreje a zasažení třetích osob. Namísto spíše výjimečné situace ex partnerských vztahů a porušování domovní svobody relativně nízké intenzity jej zasaďme do častějšího kontextu, tj. užití pepřového spreje proti útoku páchanému na veřejně přístupném místě.

Příkladem budiž vlak pendolino na trase Ostrava – Praha. Uprostřed trasy do vlaku přistoupí skupina přibližně 10 podnapilých a agresivních fanoušků Sigmy Olomouc. Nejprve se snaží vyprovokovat reakci různých cestujících. Po chvíli se všichni zaměří na pasažéra, kterého jeden z chuligánů náhodně označil za Žida.

Chuligáni svou oběť obestoupí a vedle verbálních urážek rozhazují jeho věci. Následně mu na hlavu začnou vymačkávat citrony, kterých si k lahvím tequilly nakoupili tři kila. Další zastávka bude v Pardubicích přibližně za hodinu, k útoku ohrožujícímu zdraví zatím nedochází a z verbálních projevů neplyne jeho přímá hrozba.^[36]

Napadený má u sebe jako jediný účinný prostředek obrany pepřový sprej, typ tzv. „mlha“. Jeho užití v uzavřeném prostoru vagonu, nadto s vnitřní cirkulací vzduchu bez možnosti otevření oken, je ze samotné podstaty této zbraně vyloučeno bez zasažení nezúčastněných osob. Pokud by všech čtyřicet nezúčastněných cestujících reagovalo dostatečně rychle a utekli by do jiných vagonů, lze předpokládat různou míru zasažení 15 – 20 z nich. Při takovém počtu zasažených osob, zahrnující děti i seniory, lze také nejméně u jedné osoby předpokládat možné negativní následky, např. zánět spojivek, potenciálně omezující dotčenou osobu v běžném způsobu života po dobu delší než 7 dní.

V případě aplikace standardu krajní nouze napadený nemůže splnit podmínku proporcionality. Je ponižován, je zostuzen, je špiněn citronovou šťávou. Zasažení třetí osoby pepřovým sprejem v dané situaci bude zřejmě představovat závažnější či stejně závažný následek, jako útok, kterému byl sám vystaven. Tento závěr zastánců aplikace krajní nouze má alespoň jednu výhodu – napadený není dále ponížen právním systémem jako celkem skrz požadavek subsidiarity spočívající v povinnosti útěku turpis fuga ke konci vlaku (i v posledním vagoně jsou nezúčastnění cestující, ani zde by sprej použít nesměl).

Posuňme praktický případ dále. Alkohol a davová psychóza vystupňovaly agresivitu skupiny chuligánů. Napadeného pevně drží, přičemž paži mu zapírají o hranu stolku s hlasitě uváděnou hrozbou mu ji zlomit. Na užití pepřového spreje napadeným je již příliš pozdě, nedosáhne na něj.

Při 80% obsazenosti vlaku lze předpokládat, že v něm bude přibližně sedm osob držících zbrojní průkaz skupiny E. Ten opravňuje držitele ke skrytému nošení palné zbraně. Je statisticky pravděpodobně, že dvě či tři z těchto osob zbraň mají opravdu u sebe. V rámci našeho příkladu jedna sedí několik řad sedadel od napadeného cestujícího.

Napadenému v dané chvíli přímo hrozí lehké zranění v podobě zlomeniny paže s dobou omezení v běžném životě méně než šesti týdnů.^[37] Pouhá pohrůžka užití zbraně by vzhledem k situaci byla neúčinná, naopak by velmi pravděpodobně vedla k eskalaci činící střelbu nevyhnutelnou. Jako nejvyšší míru obezřetnosti si lze představit oddálení střelby na nejzazší možnou chvíli v průběhu útoku chuligánů vůči vlastní osobě, pád střelce na záda a vedení střelby směrem vzhůru z bezprostřední blízkosti. I tak při užití zbraně v uzavřeném prostoru rychlovlaku vždy hrozí odklon (v těle útočníka) či odraz (po opuštění těla útočníka) střely nepředvídatelným směrem, nemluvě o samotné obtížnosti úspěšného zásahu při dynamickém útoku v kontaktní vzdálenosti.

Pomoc v nutné obraně tedy nepřichází v úvahu, aniž by se ozbrojený samaritán vystavil nebezpečí trestního postihu za následek ve sféře třetí osoby. Je morální od něj očekávat riskování vlastního bezpečí, pokud se s tím inherentně pojí riziko trestu od státu, ať by postupoval sebešetrněji?

Jaký je tedy výsledek aplikace standardu krajní nouze? Nutná obrana napadeného je teoreticky právně možná, fakticky je ale zapovězena. Od jediného účinného způsobu pomoci v nutné obraně pak právo ostatní osoby odrazuje.

 

Povinnost nechat se zavraždit

Pro další příklad se přesuňme z pendolina do prostor pražského metra, kde k útokům proti zdraví a životu dochází poměrně často. V době dopravní špičky útočník užije nože, zatímco obránce je ozbrojen palnou zbraní. I pokud by měl obránce čas na přípravu (útočník ohrožuje jinou osobu, obránce cíleně strhne jeho pozornost na sebe), může přinejlepším snížit pravděpodobnost zasažení jiné osoby v důsledku průstřelu a odrazu. Úplné vyloučení tohoto následku je nemožné.

Útěk jako alternativa neexistuje a meze proporcionality jsou stanoveny jako zákaz následku, který by byl zřejmě stejně závažný nebo závažnější. Ve faktické rovině by tedy měl obránce v důsledku aplikace standardu krajní nouze uloženu povinnost nechat se za těchto okolností zavraždit.

 

Zájem společnosti na prosazení práva proti protiprávním útokům, navzdory riziku pro nezúčastněné osoby

Příklad s užitím pepřového spreje v Pendolinu přímo vybízí k návratu k německé doktríně: pokud sprej nelze účinně užít bez zasažení třetích osob, stává se zasažení těchto osob erforderlich, tedy potřebným, resp. nezbytným, k odvrácení útoku ve smyslu německé úpravy, o jejíž výklad se doc. Kuchta opírá?

Bez ohledu na odpověď nicméně erfoderlichkeit není součástí české právní úpravy. Z české právní úpravy nelze dovodit přímočaře stejný závěr, jako tomu učinila německá doktrína. Je tedy na místě podrobit bližšímu zkoumání německou tezi, že neexistuje důvod, proč by třetí osoba měla strpět případně až extrémní zásah do svých práv jednáním obránce v rámci mezí nutné obrany, a nikoliv pouze výrazně omezených možností krajní nouze.

Zákonné zakotvení nutné obrany jakožto okolnosti vylučující protiprávnost plní několik funkcí. První funkce je individuální, která respektuje přirozenou povahu člověka. Ani seberestriktivnější právní úprava nedokáže překonat animózní stresovou reakci na napadení ve formě útěk/boj a instinkt přežití. Od nikoho nelze žádat, aby před útokem utekl. V případě, kdy útěk není možný, nelze žádat, aby mu podlehl.

Druhá funkce je státoprávní. Zákonná úprava musí být v hrubých rysech v souladu s obecným vnímáním spravedlnosti. Jinak by byla vnímána jako nelegitimní, což by činilo nelegitimním i její prosazování, resp. by se odráželo ve vnímání nelegitimnosti státní moci jako takové. Zrovna v případech obrany proti útoku je toto vnímání ze strany veřejnosti akcentováno. V úplně základní rovině jde o střet dobra a zla. Většina společnosti se ztotožňuje s pomyslným dobrem, ví, že se může bez vlastního přičinění ocitnout ve stejné či obdobné situaci. Státní moc tento sentiment zohledňuje v zájmu o zachování vlastní legitimity.

Třetí funkce je společenská. Společnost má zájem na tom, aby právní řád jako celek v co nejvyšší míře odrazoval útočníky od páchání útoků, aby se právo prosazovalo proti bezpráví. Zatímco státní moc to zpravidla může činit až následným postihem, ve chvíli samotného útoku toto působení mohou provádět pouze přítomní jednotlivci.^[38] Ať už obránci, či jejich okolí v rámci pomoci.

Pokud by zákon a jeho výklad činil nutnou obranu právně nejistou, pak by ve svém důsledku od jejího konání adresáty odrazoval. Samotné oběti by snášely méně závažné útoky. Osoby, které by jinak byly napadeným schopny pomoci, by raději ignorovaly i ty nejzávažnější situace.

Pokud je tedy osoba vybavená pepřovým sprejem vystavena útoku v tramvaji či vlaku, je primární zájem společnosti na zastavení útoku, nebo na maximální šetrnosti obranného jednání k právům ostatních cestujících, jak plyne z aplikace principů proporcionality a subsidiarity, tj. mezí krajní nouze?

A co když v nemocniční čekárně útočník tasí svou nelegální zbraň, je zde primární zájem společnosti na jeho zastavení, nebo na tom, aby případný ozbrojený samaritán svým zásahem nikoho neohrozil?^[39]

 

Následek ve sféře třetí osoby a korektiv zcela zjevně nepřiměřené obrany způsobu útoku

Aplikace standardu nutné obrany na obdobné situace samozřejmě neznamená nastavení hranice blízké doktríně vedlejších následků dle práva války. To by jednak bylo v příkrém rozporu s obecným vnímáním spravedlnosti (jakožto ústavně právním kritériem), ale především by to odporovalo základnímu omezení jednání v nutné obraně dle české právní úpravy – tedy zákazu zcela zjevné nepřiměřenosti způsobu útoku.

Česká doktrína i judikatura se shoduje na velmi širokém výkladu pojmu způsob útoku. Nejvyšší soud vyložil, že „pod pojem „způsob útoku“, který vyjadřuje nejen způsob provedení útoku, ale i další okolnosti charakterizující posuzovanou událost (mj. osobu útočníka, jeho vlastnosti a úmysly, jež se při útoku projevily, použité zbraně i hrozící součinnost dalších osob doprovázejících útočníka, jakož i další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, a to za podmínky že je možno podřadit pod pojem „způsob útoku“ a že byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci)“^[40]

V literatuře nejpodrobnější rozbor „způsobu útoku“ provádí prof. Jelínek: „(…) nelze ztotožňovat s intenzitou útoku, i když ji zahrnuje. Intenzita útoku je dána tím, zda je útok individuální či skupinový, zda útočník útočí se zbraní či beze zbraně, jaký je poměr sil mezi útočníkem a obráncem, že k útoku dochází v noci, na osamělém místě, jaká je možnost rychlého zásahu policie či veřejnosti apod. Způsob útoku nelze chápat úzce jako způsob útoku v daném okamžiku jeho průběhu.  Způsob útoku zahrnuje i to, co za dané situace bezprostředně hrozí (arg. slov „přímo hrozící v ustanovení § 29 odst. 2), např. že statný útočník po počátečním neúspěchu použije větší síly či silnějšího prostředku, že se k jeho útoku připojí osoby jej doprovázející apod. Ke způsobu útoku patří i to, že napadený si může rozbít hlavu pádem na betonovou vozovku, když bude sražen, apod. K charakteristice způsobu útoku jistě patří i chráněné hodnoty, proti nimž útok směřuje, a jejich ohrožení útokem. Pro posouzení přiměřenosti obrany je nepochybně významné, zda útok směřuje proti životu napadeného či proti jeho majetku či proti obojímu aj. Pojem „způsob útoku“ je tedy nutné interpretovat extenzivně.“^[41]

Ať už jde o útok s rozmyslem, impulzivní nebo oportunistické jednání, vždy platí: Útočník si vybírá oběť, místo, čas, zbraň a způsob spáchání útoku. Činí rozhodnutí porušit právní řád a v rámci tohoto rozhodnutí má určité představy o následujícím skutkovém ději. Tyto představy zpravidla předpokládají úspěšné dokonání útoku, a to i s ohledem na útočníkovo vnímání širších okolností, včetně místa útoku. V rámci výběru místa útočník také implicitně rozhoduje, zda-li budou přítomny jiné osoby, majetek třetích osob, či jiné statky a zájmy chráněné trestním zákonem. Ostatně možnost zmizet v davu, resp. neschopnost vést účinnou obranu proti útočníkovi v davu, je někdy cíleně útočníky vyhledávána (kapsáři, osahávači, atentátníci, atd.).

Je obecně akceptováno, že ke způsobu útoku patří na jednu stranu možná (přímo hrozící) součinnost třetích osob na straně útočníka, na druhou stranu možná součinnost osob na straně napadeného (pomoc v nutné obraně). Pak je na místě na způsobení následků ve sféře třetí osoby v případě aplikace úpravy nutné obrany do způsobu útoku řadit také přítomnost třetích osob (ad.), které mohou být potenciálně ohroženy či zasaženy obranným jednáním. Ve výsledku lze tedy dovodit povinnost obránce tuto skutečnost zohlednit co do zcela zjevné nepřiměřenosti obranného jednání.

Zahrnutí nebezpečí zasažení zájmů třetích osob v rámci nutné obrany mezi charakteristiku způsobu útoku, a tedy vztažení korektivu zcela zjevné nepřiměřenosti obranného jednání i na následky ve sféře třetích osob, je jediným logickým závěrem.

 

Kazuistika možné nutné obrany

Není ambicí tohoto článku navrhovat posouzení jednotlivých konkrétních situací. Považuji za nutné nicméně příklady uvést, a to s ohledem na zjevnou příkrost aplikace hranic krajní nouze u řady z nich. Ve všech případech předpokládejme, že bez následku ve sféře třetí osoby by jednání bylo jednoznačně v souladu s § 29 tr. zákoníku.

V příkladech se inspiruji úvodním, tedy v učebnici prof. Šámala uváděným náhodným kolemjdoucím zasaženým po výstřelu proti útočníkovi.

1. Útočník v hluboké noci vnikl do obydlí, připravil si únikovou cestu otevřením vnějších a vnitřních dveří. Obránce útočníka zasáhl střelbou. Po průstřelu útočníka střela vyšla ven dvojími otevřenými dveřmi a pokračovala další stovky metrů.^[42] Na konci dráhy zasáhla náhodného kolemjdoucího.
2. Obránce na poli vystřelil na útočníka, minul, střela se odrazila od země a zasáhla o 2 km dále osobu pracující za kopcem na jiném poli.^[43]
3. Obránce vystřelil na útočníka, střela po průstřelu pokračovala dále, přičemž došlo k zasažení osoby skrývající se za měkkou bariérou.
4. Obránce vystřelil na útočníka na veřejném místě, kdy se zjevně za útočníkem nacházely osoby, střela po průstřelu zasáhla jinou osobu.
5. Stejně jako výše, s tím rozdílem, že obránce měl pistoli nabitu náboji se střelou s řízenou deformací, které zpravidla nevedou k průstřelu, avšak v tomto případě k němu došlo.
6. Obránce vystřelil na útočníka, střela v těle útočníka velmi výrazně změnila směr^[44] a zasáhla třetí osobu stojící zcela mimo původní dráhu střely.
7. Obránce cílil na útočníka, ale minul a zasáhl třetí osobu stojící poblíž.
8. Obránce dvakrát vystřelil na útočníka, jednou jej zasáhl, podruhé minul a trefil třetí osobu.
9. Obránce na veřejném místě v přítomnosti více osob reagoval střelbou deseti ranami. Tři střely zasáhly útočníka, vedle toho byla jednou zasažena také třetí osoba, zbytek střel se zastavil ve zdi.
10. Obránce v noci reagoval na střelbu jdoucí jeho směrem, vzhledem ke světelným podmínkám nemohl identifikovat útočníka, cílil svou střelbu směrem k výšlehům hlavně útočníka, zasáhl třetí osobu ve směru střelby.
11. Obránce vystřelil na útočníka, došlo k odrazu střely o pevnou překážku a zasažení třetí osoby.^[45]
12. Útočník se sebevražedným výbušným pásem a palnou zbraní užil rukojmí jako živého štítu, obránce prostřelil rukojmí, přičemž zasáhl útočníka.^[46]
13. Vše výše uvedené, ale s tím rozdílem, že v jednotlivých příkladech olověnou střelu přiměřeně nahradíme mlhou vystřelenou z pepřového spreje.

 

Ponechávám na čtenáři, aby si provedl základní hodnocení dopadů aplikace standardu krajní nouze a nutné obrany na jednotlivé uvedené příklady.

Aby uvedené situace mohly být posouzeny, bylo by nutné doplnit všechny další okolnosti charakterizující způsob útoku jako celek. Lze si představit celou škálu, od lupiče s nožem útočícího pouze na obránce až po aktivního útočníka vraždícího například v nemocniční čekárně.^[47]

 

Vodítka pro posouzení intenzivního excesu ve vztahu k následku ve sféře třetí osoby

Hodnocení případného intenzivního excesu ve vztahu k následku nutné obrany ve sféře třetí osoby musí být jistě jiné povahy než ve vztahu k samotnému útočníkovi. Zatímco útočník nese riziko za výsledek konfliktu jako důsledek své volby porušit právní řád, nezúčastněná třetí osoba jej nese v rámci celospolečenského zájmu na tom, aby právo neustupovalo kriminálnímu útoku, a aby výklad práva nevedl k demotivaci od obrany a pomoci v nutné obraně. Společnost ale současně také nemá zájem na vzniku obranné mentality divoké západu a úplné lhostejnosti obránce vůči právům třetích osob.

Podle Nejvyššího soudu “zcela zjevná nepřiměřenost” znamená obranu, která je “naprosto jednoznačně, mimořádně hrubě přehnaná”,^[48] resp. že “čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku”.^[49]

Oproti ustálenému posuzování intenzity obrany ve vztahu k útočníkovi je v případě následku ve sféře třetí osoby na místě provést přísnější proces posuzování, což plyne z jiných důvodů, pro které se upřednostňuje zájem na prosazení obrany napadeného. Nabízí se přinejmenším následující okruhy hodnocení rámce zcela zjevné nepřiměřenosti způsobu útoku:

1. Poměřování dotčených zájmů. Doktrína dovodila velmi široké meze nutné obrany, v jejichž rámci lze za určitých okolností například i při útoku proti majetku vést obranu vedoucí k těžkému zranění útočníka,^[50] judikatura obdobné závěry dovodila za specifických okolností také v případě útoku proti domovní svobodě.^[51] Takto silné oslabení hierarchie práv, jak je akceptováno ve vztahu k útočníkovi, není na místě v případě zásahu do práv třetí osoby. Není ospravedlnitelné klást třetí osobě povinnost nést zásah, který by byl naprosto disproporční ve vztahu k ohroženému zájmu obránce.^[52]
2. Hodnocení případné lhostejnosti k následku. Ve vztahu k způsobení následku útočníkovi může být obránce zcela lhostejný, ba dokonce může následek přímo zamýšlet, pokud obranné jednání směřuje k zastavení útoku a jde o čin stále v mezích zákazu zcela zjevné nepřiměřenosti způsobu útoku. Naopak ve vztahu k způsobení následků třetí osobě by lhostejnost, zejména pokud jde o následek na zdraví či životě, ve většině případů představovala vedení obrany zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku.
   
   Zahrnutí následků ve sféře třetí osoby pod široké meze nutné obrany především zohledňuje skutečnost, že v opačném případě by zákon dovoloval vznik extrémních situací, kdy má obránce faktickou povinnost útoku podlehnout, a současně měl silný demotivační efekt co do ochoty provádět pomoci v nutné obraně. Tím se ale nic nemění na ústavním principu rovnosti a z něj vyplývající povinnosti šetřit práva jiných osob. Střet těchto dvou zásad by měl být poměřován ve světle zákazu zcela zjevné nepřiměřenosti obrany. V praxi to lze ilustrovat na míře obezřetnosti při střelbě v pendolinu v úvodním příkladu, byť by došlo k odrazu od kovové konstrukce vlaku a zasažení třetí osoby.
3. Hodnocení případné nezbytnosti. V řadě situací může být lhostejnost k následkům ve sféře třetí osoby důsledkem nikoliv porušení povinnosti šetřit práva jiných osob, nýbrž objektivní nemožnosti je v dané chvíli přiměřeně zohlednit. Jako příklad si lze představit vedení obrany proti náhlému, překvapivému a razantnímu útoku na tělesnou integritu, neumožňující jinou než pudovou okamžitou reakci. Nemůže být zcela zjevně nepřiměřenou obrana, která byla jedinou účinnou, a tedy nezbytnou.

 

Obrana ze strany zasažené třetí osoby

Doc. Kuchta proti posuzování následků obranného jednání ve sféře třetí osoby jakožto nutné obrany vznáší také argument, že takto zasažená osoba může důvodně považovat obránce ve vztahu k sobě za útočníka.^[53] Pokud by se na tento zásah dala vztáhnout úprava nutné obrany, pak by byla zasažené osobě odebrána možnost proti tomuto zásahu konat v rámci nutné obrany, což by bylo špatně.

S takovým posouzením nelze souhlasit. Základním principem nutné obrany je prosazení práva proti bezpráví. Akceptování zásahu do práv třetí osoby v rámci tohoto prosazení představuje participaci této osoby na uplatnění daného principu v praxi.

Tj. obecně existuje individuální a společenský zájem na zastavení útoku. Ve vztahu k působení zásahu do práv třetí osoby existuje sice individuální zájem na ukončení tohoto zásahu, ale pokud nejde o exces, převažuje společenský zájem na zastavení původního útoku.

Pokud třetí osoba přistoupí k obrannému jednání, může tak činit v rámci putativní obrany, s níž se pojí případná odpovědnost za nedbalost plynoucí z nevědomosti o opravdové povaze skutkového děje. Pokud naopak ví, že nebezpečí, kterému čelí, je důsledkem jednání v nutné obraně, a ze strany obránce nedošlo směrem k třetí osobě k excesu, pak by bylo porušením principu prosazení práva proti bezpráví, kdyby se třetí osoba legálně postavila na stranu původního útočníka.

V intencích příkladu pendolino tak lze například konstatovat, že je naprosto nepřijatelné, aby na užití pepřového spreje napadaným cestujícím proti útočníkům mohli nezúčastnění cestující reagovat fyzickým útokem proti obránci v rámci nutné obrany svých zájmů.

 

Kazuistika zmiňovaná v dřívější literatuře

V této části se zaměřím na rozdíl v aplikaci standardu krajní nouze a nutné obrany na některé případy, které uváděli dříve zmiňovaní autoři:

1. Výstřel proti útočníkovi zraní i náhodného kolemjdoucího.^[54] Je obecně přijímáno, že v rámci krajní nouze nelze obětovat cizí statek stejného významu za statek vlastní. Nelze tedy s odkazem na krajní nouzi přistoupit k usmrcení (zranění) jiné osoby proto, že útočník jinak zavraždí (zraní) mne. Při aplikaci tohoto standardu si dost dobře nelze představit situaci, v níž by zasažení třetí osoby, byť necílené, bylo jednáním v rámci krajní nouze.
   
   Naopak při aplikaci standardu nutné obrany hlavní otázka spočívá v tom, zda-li bylo jednání obránce daným způsobem zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Střílel na ulici plné lidí na zloděje bicyklu nebo šlo o výstřel v poloprázdném parku při nečekaném pokusu o znásilnění? Jakým způsobem zohlednil nebezpečí zásahu do práv třetí osoby? Měl obránce vůbec reálnou možnost nějaké zohlednění činit?
2. Pošťačka vydává peníze lupiči, aby si zachránila život.^[55] Zde se plně uplatní závěry uvedené v R 9/1988.
3. Pošťačka pepřovým sprejem vystříká lupiče, který se jí před budovou pošty snaží ukrást bicykl, přičemž zasáhne náhodné kolemjdoucí. Při aplikaci standardu krajní nouze by pošťačka byla minimálně odpovědná v rovině přestupkového práva (viz závěry ombudsmana uvedené v úvodu). Naopak při aplikaci standardu nutné obrany by jistě nešlo o zcela zjevně nepřiměřený postup.
4. Použití třetí osoby jako živého štítu.^[56] Lze si těžko představit použití třetí osoby spočívající v odvrácení útoku, ledaže by snad obránce mrštil třetí osobu na útočníka. V případě vis absoluta této třetí osoby ze strany útočníka doc. Kuchta po vzoru německé úpravy dovozuje možnost nutné obrany proti člověku-nástroji.^[57] Pokud by naopak mělo jít o snahu odvrátit nebezpečí z útoku plynoucí, pak by se úprava § 29 aplikovat vůbec nemohla.
5. Pronásledování únosce s cílem donutit jej zastavit a propustit uneseného ve vztahu k bezpečnosti silničního provozu.^[58] Zde se kloním k rozdělení na dvě možnosti. Pokud jde o bezprostřední čin, kterým obránce odvrací útok, tedy pronásledování v blízké kontaktní vzdálenosti, kloním se k aplikaci ustanovení o nutné obraně. V případě vzdálenější snahy dostat se na místo, kde se únosce nachází, naopak krajní nouze (ještě nedochází k jednání, které by přímo směřovalo k odvrácení útoku).

 

Shrnutí

Část české doktrinální literatury dovodila podřazení následků obranného jednání ve sféře třetí osoby pod úpravu krajní nouze. K tomu došlo částečně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož tyto závěry neplynou. Dále pak s odkazem na německou právní úpravu, která se však liší takovým způsobem, že jsou závěry německé doktríny na ustanovení českého § 29 tr. zákoníku nepoužitelné.

Aplikace ustanovení o krajní nouzi na tyto případy žádným způsobem nevyplývá z trestního zákoníku, naopak představuje omezení okolností vylučující protiprávnost v neprospěch obránce, což je v rozporu se základními zásadami trestního práva.

V řadě praktických aplikací by toto vedlo k povinnosti útěku před útokem turpis fuga či ve vyhraněnějších situacích dokonce k faktické povinnosti útoku podlehnout. To představuje porušení principu prosazení práva proti bezpráví, je v rozporu s obecně sdíleným vnímáním spravedlnosti, a především má za následek demotivaci od pomoci v nutné obraně.

Naopak aplikace ustanovení o nutné obraně je souladná se slovním, systematickým, historickým i teleologickým výkladem zákona. I v takovém případě se na obranné jednání vztahují omezení daná § 29 odst. 2 trestního zákoníku, byť v rovině a rozsahu, který česká judikatura doposud neřešila.

Oproti korektivu přiměřenosti je aplikace korektivu zákazu zcela zjevné nepřiměřenosti způsobu útoku na dopady obranného jednání ve sféře třetí osoby praktická, spravedlivá a společenský žádoucí. S ohledem na princip rovnosti, resp. povinnost šetřit práva třetích osob se zde zákaz zcela zjevné nepřiměřenosti způsobu útoku uplatní ve výrazně pozměněné podobě, než je to ve vztahu k samotnému útočníkovi.

Tento závěr je v souladu s rozhodnutím publikovaným ve sbírce pod R 9/1988, které se i nadále uplatní na případy následků ve sféře třetích osob způsobených při odvrácení nebezpečí plynoucího z útoku (např. v rámci útěku), avšak nikoliv na odvrácení samotného útoku.

 

 Mgr. Tomáš Gawron, LL.M. - advokát působící v Praze a provozovatel webu zbrojnice.com.

 

Tento článek byl poprvé publikován v Bulletinu advokacie č. 4/2022 vydaného Českou advokátní komorou.

[1] § 4 odst. 1 z.č. 14/2021 Sb.

[2] § 4 odst. 1 písm. c) Nařízení vlády č. 255/2021 Sb.

[3] Z.č. 14/2021 Sb. předpokládá vydání prováděcích předpisů, a zavedení výcvikových programů zainteresovaných civilistů, také pro oblast obrany. Zákonná úprava byla v tomto směru inspirována především Finskem. Ministerstvo obrany, na rozdíl od Ministerstva vnitra, ale v tomto svém úkolu velmi citelně selhává.

[4] Viz např. Jan Gazdík: Šéf URNA: Nemůžeme být všude. Lidé nejsou ovce, mají mít možnost bránit se střelnou zbraní, 14.6.2016, aktualne.cz.

[5] Šámal, P. a kol: Trestní zákoník I§ 1 až 139. Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2012, s. 334.

[6] Šámal, 2012, s 396.

[7] Nejvyšší soud SSR poprvé zasedl teprve v roce 1971, přesto jeho judikaturní činnost ve vztahu k intepretaci mezí nutné obrany byla po dobu společného státu od samého počátku naprosto mimořádná a takřka nenahraditelná. Viz také NS SSR 1 To 18/75, [R 25/1976 tr.], 5 Tz 143/79, [R 41/1980 tr.], 3 To 2/81, [R 19/1982 tr.] co se týče legální intenzity obranného jednání.

[8] Šámal, P. a kol: Trestní právo hmotné, 8. vydání, Wolters Kluwers, 2016, s. 222.

[9] Vantuch, P.: Trestní zákoník s komentářem, ANAG, 2011, s. 85.

[10] Solnař, V., Fenyk. J., a kol.: Systém českého trestního práva, Novatrix, 2009.

[11] Fenyk, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád, průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou, 1. díl - Trestní zákoník. Linde Praha 2010, s. 198.

[12] Draštík, A. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Wolters Kluwer, 2015.

[13] Čentéš, J. a kol.: Komentár k Trestnému zákonu č. 300/2005 Z.z., Euro Kodex, 2020, komentář k § 24.

[14] Kratochvíl, V. a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. C.H.Beck 2009, marg. 551.

[15] Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. C.H.Beck 2012, marg. 1282.

[16] Ščerba F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. C.H.Beck, 2020. Komentář k § 29 marg. 3.

[17] Ščerba, marg. 44-45.

[18] Pelc, V.: Krajní nouze v trestním právu, Leges 2021.

[19] Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha, Leges, 2019.

[20] Prouza, D. Trestní zákoník, C.H.Beck, 2010.

[21] Historicky se problému podrobně věnoval Z. Vorel ve své stati O právní povaze nutné obrany a poškození osoby třetí, V Praze : Tiskem "Politiky", 1907. U Vorla omezení nutné obrany není výsledkem analýzy, nýbrž východiskem, resp. součástí jím postulované definice. Vedle toho se opírá o rakouskou a německou právní úpravu, která není aplikovatelná na současnou českou úpravu, jak bude rozebráno níže.

[22] Kuchta J.: Nutná obrana, Masarykova univerzita v Brně 1999, s. 137 – 140.

[23] Kuchta, s. 137.

[24] Kuchta, s. 137.

[25] Kuchta, s. 138.

[26] Thomas Rönnau/Kristian Hohn: Strafgesetzbuch. Leipziger Kommentar (2. svazek, 12. vydání), Berlín 2006, § 32, marg. 163. Německá doktrína v akademické rovině moc hezky, avšak co do aplikovatelnosti na reálný svět naprosto neprakticky, dále rozdlišuje situace, zda-li byla věc za účelem útoku přenechána úmyslně, či dobrovolně bez vědomí o útoku, a dále užití bez vědomí této osoby. Vedle toho ještě akcentuje zvláštní pravidla pro případy užití předmětů vlastněných právnickou osobou, a to i případně s vědomím či bez vědomí statutárního orgánu.

[27] Kuchta, s. 139.

[28] Srov. Rönnau/Hohn, marg. 155.

[29] Srov. Rönnau/Hohn, marg. 161.

[30] Německá legislativa je obecně restriktivní ohledně držení a nošení pepřových sprejů. Většina účinných typů běžně dostupných v České republice je zde zakázána. Tato problematika je ale mimo zaměření článku.

[31] Srov. Rönnau/Hohn, marg. 206 (v komentáři výslovně příklad užití nože v případě, kdy by postačoval boxerský úder).

[32] „Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.“ Nejvyšší soud, 5 Tdo 162/2007, [R 20/2008 tr.]

[33] § 2905 z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě. To neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku.“

[34] § 418 z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník: „Rovněž neodpovídá za škodu, kdo ji způsobil v nutné obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku. O nutnou obranu nejde, byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.“

[35] De lege ferenda by bylo na místě spíše zvážit sjednocení civilní úpravy po vzoru trestní při současném výslovném upravení odpovědnosti útočníka za případný následek jednání obránce v mezích nutné obrany ve sféře třetí osoby.

[36] Nastíněná situace kombinuje několik opravdových případů, mj. rasisticky motivované napadení informatika 4.11.2017 fanoušky Sigmy Olomouc v tramvaji v Praze (zahrnovalo mačkání citronů na hlavu a následnou eskalaci ke skupinovému lynči). Konkrétní pachatele konkrétních útoků se v rámci skupiny nepodařilo ustanovit.

[37] Alternativně by útok bylo možné posoudit také jako směřující k těžkému zranění ve formě mučivých útrap ve smyslu § 122 odst. 2 písm. h) TZ. S ohledem na poměrně otevřenou judikaturní interpretaci si ale běžný ozbrojený samaritán nebude schopen sám učinit posouzení v tomto směru dostatečně jistým způsobem.

[38] Většina české doktríny v rámci popisu obecných východisek nutné obrany popisuje opačnou tezi, tedy existenci nutné obrany jakožto doplňkové k jinak primární činnosti státu v podobě potlačování protiprávního jednání. Realita je ale taková, že pachatel si vybírá místo a čas, a naprostá většina pachatelů upřednostňuje páchání útoků v nepřítomnosti státních donucovacích složek. Z hlediska právního je nicméně zásadní, že aplikace nutné obrany není podmíněna případnou hrozbou prodlení ze strany veřejné moci, tedy napadený má právo se bránit i v přítomnosti státní moci a ani tehdy není nucen spoléhat na její zásah.

[39] Neudržitelnosti aplikace standardu krajní nouze za obdobných okolností si je vědoma také německá literatura. Ta v případech, kdy při pomoci v nutné obraně samaritán zasáhne osobu, které pomáhal, dovozuje existenci předpokládaného souhlasu ze strany oběti. Srov. Rönnau/Hohn, marg 165. To ale v českých reáliích § 30 odst. 3 TZ vylučuje.

[40] Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 6 Tdo 1594/2005 ze dne 23.02.2006, kt. dále odkazuje na

[41] Jelínek, s. 276.

[42] Potud se jedná o případ z praxe autora, zasažení kolemjdoucího bylo doplněno.

[43] K obdobné situaci došlo 15.10.2017 na střelnici v Jižních Čechách, kde podle nepravomocného rozsudku zbloudilá střela takto letěla po odrazu od kamene nacházejícího se na jinak travnaté ploše střeliště. V reálném případě úvodní výstřel nebyl proveden v nutné obraně, nýbrž v rámci střeleckého tréninku.

[44] Potud se jedná o opravdový případ, kdy ozbrojený civilista zastavil útočníka s nožem v nemocnici ve Slaném. Viz Tomáš Gawron: Monitoring nutné obrany #7 – Nemocnice Slaný, 2020 [střelba strážného na útočícího pacienta v deliriu], 22.01.2021, zbrojnice.com V tomto případě došlo k změně směru po zásahu kovového implantátu, následně naštěstí nikdo zasažen nebyl. Ze zahraničí jsou známy případy změny směru např. po zásahu větší kosti.

[45] K obdobné situaci dříve došlo v ČR při zásahu policie, kdy odražená střela ze zbraně jednoho policisty usmrtila vedle stojícího jiného policistu.

[46] K obdobné situaci došlo při zásahu policie v klubu Bataclan, Paříž, 13.11.2015.

[47] V souvislosti s útokem aktivního vraha ve Fakultní nemocnici Ostrava dne 10.12.2019 stojí za zmínku, že nejméně tři oběti prošly střeleckým výcvikem v rámci působení u Vězeňské služby ČR. Někteří se pokusili proti pachateli zakročit, bohužel v té době byli sami neozbrojeni, a podlehli.

[48] Rozhodnutí NS sp.zn. 6 Tdo 1347/2008 ze dne 26.02.2009.

[49] Rozhodnutí NS sp.zn. 5 Tdo 162/2007 z dne 28.2.2007.

[50] Šámal 2012, s. 222.

[51] Nález Ústavního soudu ze dne 26.4.2016 sp.zn. I. ÚS 3235/15.

[52] To nevylučuje případnou aplikaci § 18 odst. 1 trestního zákoníku, pokud by k aberaci došlo bez vědomí o přítomnosti této třetí osoby, resp. úplné absence vědomí možné eventuality neospravedlnitelně disproporčního zásahu do jejích práv.

[53] Kuchta, s. 137.

[54] Šámal, 2016, s. 222.

[55] Ščerba, marg. 44-45.

[56] Ščerba, marg. 44-45.

[57] Kuchta, s 139.

[58] Kuchta, s. 137.