Dne 16.08.2013 vyšlo číslo 9/2013 časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE, ze kterého jsme převzali téma měsíce:

Obrana musí být silnější než útok

Pořídit si zbraň pro osobní obranu a k tomuto účelu ji také nosit při sobě je rozhodnutí vážné i odvážné. Říká se, že tím máme nakročeno jednou nohou do maléru, když při nutné obraně ze zákona chybujeme a někoho třeba zabijeme. Následky takové chyby pro nás bývají zpravidla tristní: zadržení, výslech, obvinění, vazba, soud, vynesení rozsudku. Ten může být různý podle soudní klasifikace našeho konání a náš život zcela změnit.

Jaké to je být přepaden, bránit se a nakonec sám skončit jako „kriminálník“, už na vlastní kůži zažil nejeden český občan. Na druhé straně stojí dnes již na počet případů nutné obrany relativně vzato „dost“ těch, kdož byli nuceni se bránit a soud v jejich konání žádný exces neshledal. Jejich jednání uznal jako oprávněnou nutnou obranu, díky níž si možná zachránili život.

Že se třeba poté nějaký čas srovnávali s vlastní psychikou, svědomím i s případnými hrozbami ze strany pozůstalých, je v podobných případech sice záležitost jistě rovněž velice stresující, podle stupně psychické odolnosti každého jedince, leč v případě oprávněné nutné obrany až následná, a tedy podružná, ať to zní jakkoliv a někomu možná i cynicky.

Co je přiměřená obrana?

V trestním právu patří nutná obrana mezi okolnosti vylučující protiprávnost jinak trestného činu, odvrací-li někdo hrozící nebo trvající útok na zájem, jenž chrání trestní zákoník, tedy i na sebe. Trestní právo ale jedním dechem dodává, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, jinak o nutnou obranu nepůjde.

Lehko se to čte, hůře se s tím pracuje, protože právě ustanovení o nepřiměřené obraně vzhledem ke způsobu útoku si může každý vysvětlovat po svém a zachovat se – a to jak při nepřiměřené, tak ale naopak i při nedůrazné obraně s ohledem na způsob útoku – nesprávně, což může mít fatální následky pro toho, kdo útočí, i pro toho, kdo se brání.

Přidejme málo času na vyhodnocení útoku, svazující stres, stupeň zkušenosti obránce s mezními situacemi a otrlost i motiv útočníka, fyzické předpoklady obou, a jde-li současně o obranu se zbraní v ruce, pak i stupeň odhodlanosti použít ji k obraně a obavu, zda je naše rozhodnutí správné. To vše velmi často ve zlomcích sekundy.

Legislativa se měnila

Expert na zbraně a trestní právo JUDr. Jiří Teryngel nás uvedl do problematiky o nutné obraně a upřesnil některé termíny, jež paragraf o ní používá a které jsou zásadní.

„Nutná obrana je institut, který vylučuje protiprávnost jinak trestného činu. Na našem území byla zakotvena již prvním moderním trestním zákonem z roku 1853, byla v trestním zákoně z roku 1950, 1961, je i v posledním trestním zákoně z roku 2009. Docházelo samozřejmě k různým modifikacím a za minulého režimu se nutná obrana vykládala poměrně restriktivním způsobem, protože nesměla být nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Do jisté míry se tam porovnávaly hrozící následek útoku a následek způsobený obráncem,“ konstatuje právník.

„Toto myšlení bylo nutné opustit a rozšířit, takže současné znění paragrafu 29 platného trestního zákona o nutné obraně zní tak, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestný. Ale nejde o nutnou obranu, jestliže ta byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Tedy už ne povaha a nebezpečnost, nýbrž způsob útoku je onen rozhodující moment, který se hodnotí,“ vysvětluje JUDr. Jiří Teryngel.

Nebezpečí musí hrozit

Podstatné však je, že útok musí bezprostředně hrozit, tedy že nebezpečí je reálné nebo musí trvat. Jestliže tedy na nás někdo například vystřelí, nestrefí a dá se na útěk, my už po něm střílet nemůžeme, protože útok skončil, netrvá, nebezpečí pominulo. Pokud se ale útočník opodál schová za překážku a pokračuje ve střelbě, můžeme střelbu opětovat.

I když z hlediska zákona je to jedna věc a z hlediska vyhodnocení situace druhá. Jiří Teryngel každému radí, že základem pro nutnou obranu je vyhnout se situacím, kdy bychom k ní museli přistoupit. V zásadě jde o zvláštní případ krajní nouze.

To znamená například nechodit v noci parky, v noci při zdi u chodníku, kde by se ve výklenku mohl někdo skrývat, raději kráčet po vozovce a mít přehled. Vidíme-li skupinu podezřelých osob, je nejlépe přejít ulici nebo se snažit střetu s ní jinak vyhnout. Teprve když to nejde a dojde-li k útoku, máme právo se bránit.

„V zásadě je nutná obrana zvláštním případem krajní nouze, ovšem u krajní nouze jsou dva principy, jež u nutné obrany být nemusí. Jde o princip subsidiarity, kdy já se mohu bránit, i když bych se mohl útoku vyhnout například útěkem. Například běžkyně na 400 metrů, když na ni vyskočí zjevně opilý násilník sotva pletoucí nohama a sápe se po ní, aby ji znásilnil, jej klidně může praštit cihlou, ačkoliv kdyby se dala na útěk, útočník ji určitě nedohoní. Bude to oprávněné a neplatí tady ani druhý princip, princip proporcionality – nehodnotí se následek. Čili i pachatele, jenž hrozí dejme tomu ve vztahu k děvčeti znásilněním a je opravdu hrubý, může napadená, pokud je ozbrojená a způsob útoku neurvalý, i zastřelit. Třebaže je zřejmé, že ji chce ,jenom‘ znásilnit. Stejně tak zde neplatí žádná proporcionalita, pokud jde o použité prostředky.“

Zbraní je cokoliv, co posiluje útok

Soudy už tedy akceptují samozřejmou zásadu: Obrana, má-li být úspěšná, musí být silnější než útok. Chce-li se obránce ubránit, musí útočníka přemoci. Má-li tedy útočník například nůž a obránce pistoli, nic mu nebrání v tom, aby zbraň použil.

„Dokonce jeden soud nižší instance v tomto smyslu judikoval správně – a to je zajímavý případ – když ozbrojený strážný ve skladu stavebnin nachytal dva mládence při krádeži materiálu. Jeden pachatel utekl, druhý po něm začal házet cihly a strážný jej zastřelil. Cihla je zrovna taková zbraň jako každá jiná, neboť podle trestního práva je zbraní cokoliv, čím lze učinit útok důraznějším. Samozřejmě tam ale došlo k trestnímu stíhání strážného a teprve Nejvyšší soud tento verdikt potvrdil.“

Stejně tak Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že má-li obránce zbraň nepříliš vhodnou k obraně, s malými zastavovacími účinky, například malorážku a další slabší ráže, a jednou ranou útočníka nezastaví, pokud útok trvá, může střílet tak dlouho, dokud skutečně neustane.

„Samozřejmě je také nesmysl a pověra,“ pokračuje Jiří Teryngel, „že obránce, pokud má střelnou zbraň, měl by nejdříve vypálit varovný výstřel. Tím by ztrácel jedině čas.“

Nejsem-li si jist, netasím

Pokud jde o nutnou obranu se střelnou zbraní, má JUDr. Jiří Teryngel za to, že valná část majitelů krátkých palných zbraní – a je jich u nás několik set tisíc – nosí zbraň pro falešný pocit bezpečí. To když třeba jdeme do banky pro peníze a neseme pak v jednom kufříku pistoli i ten obnos, je nám při pokusu o krádež taková zbraň na nic a přijdeme o obojí.

„To je jedna věc. Druhým problémem je, jak jsem si mohl sám na projekční střelnici v Čimicích vyzkoušet, situace, má-li člověk interaktivně střílet na útočníka ozbrojeného rovněž palnou zbraní. Na reálnou obrannou vzdálenost pěti metrů z reálné zbraně. Ačkoliv střílím do terče dobře, při této střelbě to létá klidně o půl metru o metr vedle, a zasáhnout tedy útočníka bez tréninku je velmi těžké,“ upozorňuje.

Dvacet ran vypálených jednou za měsíc na střelnici vás podle Jiřího Teryngela řadí do kategorie těch, co se zbraní nic neumějí… „A konečně zatřetí: Samozřejmě i samotná pohrůžka zbraní útočníkovi může být účinná. Pokud ale nastane situace, že tomu tak není a útok na mě pokračuje, musím ji být schopen použít. Nemohu připustit, aby se útočník dostal ke mně tak blízko, aby mi hrozilo, že mi zbraň třeba sebere. Nechci-li ji použít nebo nejsem-li si jist, že ji skutečně použiji, nechám zbraň raději v pouzdře. To je zásada,“ upozorňuje JUDr. Jiří Teryngel.

Co je dobré dále vědět

Vyšetřovatel Policie ČR Tomáš Herajt říká, že při nutné obraně zbraní by měly platit konkrétní zásady, které je potřeba mít na paměti. Patří mezi ně znalost předpisů upravující nošení, držení a použití zbraně, průběžně seznamování se s problematikou použití zbraně na veřejnosti, znalost sebe sama, svých schopností, své zbraně a připravenost na to, že zbraň budu muset použít.

Problém podle něj tkví hlavně v rozpoznání hranice mezi oprávněným použitím zbraně a trestným činem. Ještě dlouhou dobu bude vyvolávat obsáhlé diskuze, kde je hranice nutné obrany, zda náš právní řád nechrání více ty, kteří porušují zákony, nebo ty, kteří „jen“ brání svůj život nebo zdraví. „Každý takový případ se posuzuje samostatně a je svým způsobem jedinečný a neopakovatelný a nelze předjímat děje budoucí, zejména v případech, kdy dojde ke zranění či usmrcení člověka,“ poukazuje Tomáš Herajt.

Je nutné také vědět, že ačkoli nevypršela doba platnosti zbrojního průkazu, pokud je proti nám vedeno trestní řízení (jako proti obviněnému či obžalovanému), ztrácíme podle zákona o zbraních a střelivu způsobilost k držení a nošení zbraně, a to do pravomocného rozhodnutí soudu.

Trestní proces je složitý, pro běžného člověka často nesrozumitelný. Je na každém, zda se spolehne na své vlastní síly, nebo zvolí cestu právního zastoupení advokátem. Pokud jsme zbraň použili opravdu v nutné obraně, soud vysloví rozhodnutí, kterým budeme zproštěni obžaloby. Tím celá věc v podstatě může skončit.

Zůstávají však otázky, proč nejsou pravidla pro použití zbraně dána jasněji. Proč se každý případ musí takto složitě posuzovat, být někdy procesem trvajícím měsíce, který traumatizuje v podstatě původní oběť trestného činu i jeho rodinu a přátele.

Jiří KNOTEK - redaktor časopisu

Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE.

Celé číslo časopisu si můžete též prolistovat v náhledu na Publero: ZBRANĚ & NÁBOJE č. 9/2013.

Časopis ZBRANĚ & NÁBOJE najdete také na facebooku.