Z aktuálního čísla 4/2014 časopisu Střelecká revue jsme převzali tento aktuální rozhovor:

Pavel Černý a politika

Mgr. Pavel Černý je přední odborník na střelecko‑taktický výcvik. Střelecké obci je dobře známý nejen jako stálý spolupracovník Střelecké revue, ale také prostřednictvím svých odborných knih a zejména i mnoha mezinárodních výcvikových projektů.

Dozvěděli jsme se, že se hodláš angažovat v politice. Co tě k tomu vede?

Nikdy jsem se do politiky příliš nezaplétal, naposledy asi nejaktivněji, když jsem v listopadu 1989 s davy stál napřed na Národní třídě a pak nadšený z šance na změnu roznášel studentské letáky. V následující době se ale politika zase postupně stala oblastí, ze které je většině z nás víc a víc šoufl.

To tě vyprovokovalo?

Oblastí, která mě především nenechává chladným a nyní mě takříkajíc donutila postavit se takovým hrozbám i politicky, jsou současné aktivity komisařů EU ohledně takzvané všeobecné regulace soukromých zbraní v jednotlivých státech Unie. Prý má oficiálně jít o jakési sjednocení evropské legislativy v této oblasti – to však jakoby v rámci boje proti násilí, kriminalitě a nelegálním zbraním. Podle EU tato problematika vyžaduje rapidní zvýšení kontroly soukromých zbraní, tedy těch legálně vlastněných.

Chceme si ovšem nechat formovat českou legislativu od států jako Velká Británie či Belgie, kde dokonce ženy nemohou u sebe nosit ani obyčejný pepřový sprej? Přestože náš stát má na evropské poměry docela liberální zákony, podle statistik kriminality zde legální zbraně rozhodně nejsou pražádným problémem. Tím jsou, jako koneckonců všude ve světě, zbraně vlastněné nelegálně.

Přitom je každému zřejmé, že kriminální živel si zbraň pořídí ilegálně, takže jeho se pochopitelně jakýkoliv zákaz a omezení prostě netýká. Každá taková restrikce nepostihne škůdce společnosti, tedy gaunera, ale výhradně jen toho slušného a bezúhonného občana. Paradoxně mu zamezí možnosti čelit násilí ze strany těch, co žádná pravidla respektovat nehodlají. Zakazovat zákonů dbalému člověku opatřit si legálně prostředek na svou ochranu vidím v naprostém rozporu se základním a nezcizitelným právem bránit bezpečí své i svých blízkých, stejně jako s právem na ochranu majetku.

Pokud stát prostě nemůže zajistit stoprocentně bezpečnost veřejnosti – a to objektivně nemůže –, nesmí jí v žádném případě odnímat právo na zajištění ochrany i vlastními prostředky. Ostatně už Thomas Jefferson, jeden ze zakladatelů USA, napsal, že zákony, které zakazují nošení zbraní, jsou takové povahy, že odzbrojí pouze ty, kteří nejsou nakloněni k páchání zločinů. Takové zákony činí věci horšími pro napadeného a snadnějšími pro útočníka, slouží spíše ku podpoře než k zabránění vraždám...

Po naprostém zákazu soukromých zbraní roku 1997 v Británii tam ověřeně stoupla kriminalita až o 80 procent. A před třemi lety, kdy v Anglii nečekaně propukly obrovské pouliční nepokoje a stát naprosto nebyl schopen chránit životy a zdraví svých obyvatel, zoufalí občané vykoupili golfové hole a basebalové pálky na ochranu svých rodin a domovů.

Nedopadněme prosím v blízké budoucnosti podobně – buďme si v Unii, ale neměňme u nás slepě na rozkaz z Bruselu to, co je bezproblémové a zkrátka funguje.

V historii se snažili o takzvanou regulaci soukromých zbraní ve společnosti takoví, jako byli Lenin, podle něhož jeden člověk s puškou je schopen kontrolovat sto neozbrojených, nebo Mao Ce-tung, který tvrdil, že veškerá politická moc pochází z hlavně pušky a veškerými zbraněmi tak musí vládnout komunistická strana, či dokonce Hitler. Jak kdosi moudrý už jednou řekl, vláda a stát, kterým až podezřele vadí zbraně v domech běžných občanů, s těmito občany nemívají moc dobré úmysly. Nebo podle Jamese A. Donalda: Obvyklá cesta do otroctví je, že vám nejdřív seberou zbraně, pak majetek, a nakonec vám řeknou, abyste drželi hubu a dělali, že se vám to líbí. Nebo George Orwel: Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie.

Jsem prostě zásadně pro to, aby i do budoucna mohl každý, kdo bezpodmínečně splní náročné zákonné podmínky a bude mít pocit, že zbraň potřebuje, ji také mohl i vlastnit. V tom vidím nejen jakýsi znak skutečné svobody jednotlivce, ale i respektování základních demokratických principů.

Zeptám se tak, jak se jistě zeptá mnoho jiných: A co pro to chceš dělat?

Ještě nesmíme zapomenout na právo na účinnou sebeobranu s patřičnou oporou jak v zákonech, tak i jejich výkladech státními zástupci a soudci. Tady má jít v první řadě o ochranu oběti. Agresor si musí být vědom toho, že je to on, kdo na sebe bere riziko. Že se prostě jeho oběť se souhlasem a podporou státu může a bude bránit...

Povídáním u piva, vzájemným přesvědčováním, navíc většinou mezi lidmi jaksi z oboru, tedy přesvědčených, a nekonečnými internetovými diskuzemi nic vyhrát nelze. Lepší se nyní trochu snažit, než pak jen pozdě a zbytečně hořekovat. Zkusme tedy nyní spojit všechny síly a možná se pak i příslovečná skála, jakou je EU, pohne.

Myslím, že jde o to, aby náš hlas byl slyšet v zákonodárných sborech, včetně toho evropského. Abychom volili lidi, kteří jsou ochotni a nebojí se zasadit o náš program. To je jediná cesta a jenom proto do toho vlastně jdu. Víc najdete na www.tacticaltraining.cz.

Text: Přemysl LIŠKA - šéfredaktor Střelecké revue

Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu Střelecká revue.

Celé číslo časopisu si můžete též prolistovat v náhledu na Publero: Střelecká revue č. 4/2014.