Dnes vyšlo číslo 3/2014 časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE, ze kterého jsme převzali opět velmi zajímavý rozhovor:

Pavel Jirkovský: Netrpět provozní slepotou

JUDr. Pavel Jirkovský dříve pracoval v kriminalistickém ústavu, kde se zabýval kriminalistickou balistikou, a dnes již „na volné noze“ působí jako soudní znalec. Je vášnivým myslivcem, sportovním střelcem a dlouhá léta se věnuje přebíjení nábojů především do dlouhých zbraní na vysoké profesionální úrovni, jak o tom ostatně svědčí jeho agenda s přesnými detailními údaji o každém přebitém náboji.

Doma má na zdech rozvěšené trofeje z lovů a řada blyštivých pohárů, medailí i diplomů ze střeleckých klání je důkazem, že myslivost, lov a sportovní střelba jsou jeho srdeční záležitostí a daleko přesáhly rámec toho, čemu říkáme koníček. Za pracovním stolem s přebíjecím lisem a řadou dalších nástrojů potřebných k přebíjení nábojů, s několika lampami a s knihami odborné literatury v regálku pod ním je jeho malé přebíjecí hájemství. Řadu všech přebitých nábojů za ta léta bychom nedohlédli.

S pečlivostí sobě vlastní položí v obýváku na stůl objemný fascikl, vytáhne z něj několik listů a řekne, že můžeme začít.

Vrátíme-li se trochu zpět do let minulých, kdy se u nás vlastně s přebíjením nábojů začalo, nebo lépe kdo s tím tady začínal?

Počátky jsou spojené zejména s přebíjením brokových nábojů. Téměř každý myslivec si dříve brokové náboje přebíjel. K tomu měli k dispozici jednoduché nářadí, a dělali to především z finančních důvodů, aby ušetřili nějakou tu korunu.

Dnes je už všechno jinak. Když spočítáte cenu potřebných komponentů a připočítáte k tomu ještě i vlastní práci, dostanete se u jednoho náboje na větší sumu než u velkovýrobců. Nehledě na to, že dosáhnout precize zejména u brokových nábojů v amatérských podmínkách je dnes mnohem obtížnější.

Z jakého důvodu? Laik by řekl: Papírová nábojnice s kováním, prach, broky, zátky – co je na tom složitého?

Je to proto, že se používají nové materiály, plasty, plastové nábojnice, a tedy i nová technologie. Pracovat s plasty v amatérských podmínkách je obtížnější, neboť se k tomu přidává nejen ono mechanické zpracování, ale i zpracování tepelné. Takže se od přebíjení brokových nábojů v současnosti prakticky téměř upouští. Jen občas je někdo laboruje, když používá ještě nábojnice s papírovou kartuší, ale celkově si myslím, že to není ani nijak lukrativní.

Přejděme tedy od brokových nábojů k nábojům kulovým, které umožnil přebíjet až nový zákon o zbraních a střelivu.

Tomuto zákonu předcházel zákon číslo 147 z roku 1983, který již umožňoval reloading, přebíjení kulových nábojů. Klasické přebíjení v podstatě spočívalo v tom, že přebíjející použil původní nábojnici, novou zápalku, jinou výmetnou slož a novou střelu při dodržování manuálů dodávaných výrobci, aby se dostal do parametrů, s nimiž se setkáváme u sériově vyráběných nábojů.

Střelci si ale přebíjejí ponejvíce právě z důvodu, aby dosáhli parametrů lepších než u sériového střeliva – větší přesnosti a podobně.

Samozřejmě když děláte reloading dobře, a zejména si počínáte důsledně a precizně při odvažování prachových náplní, což dnes umožňují digitální váhy, můžete se dostat u přesnosti na lepší parametry než sériový výrobce. Neboť při velkých výrobních objemech v továrně se de facto výmetná slož neváží, nýbrž se plní objemově dávkovači. A pak může dojít k tomu, že prachová zrna se v dávkovači různě postaví, a když náplň převážíte, zjistíte, že výmetná slož má co do hmotnosti určité tolerance, což mimo jiné ovlivňuje i rozptyl střel.

Každý výrobce ji samozřejmě udává a má v podnikové normě určité plánované rozptyly. Všeobecně je známo, že u loveckých nábojů rozptyl může dosahovat maximálně osm centimetrů ve vzdálenosti sto metrů. To je pro lovecké účely naprosto dostačující.

U sportovní střelby, kde v terči hrají roli i milimetry, je takovýto rozptyl ovšem nežádoucí…

Jistě, proto také s přebíjením kulových nábojů začali především sportovní střelci, kteří chtěli dosáhnout při střelbě na terč co největší preciznosti a mnohdy střílejí na větší vzdálenosti než lovci. Běžná optimální lovecká vzdálenost je kolem sta metrů, sportovní střelci ale střílejí na 200, 300 metrů, jsou i disciplíny, v nichž se střílí na 600 i 900 metrů a dále. Tady už většinou se sériově vyráběnými náboji nevystačíme.

Přebíjení nábojů pro sportovní střelbu už asi vyžaduje nejen rutinu, ale i znalosti z několika oborů včetně balistiky…

Zaprvé se k tomu musí zvolit příslušná ráže s patřičným výkonem, aby střely mohly létat, jak se předpokládá, a samozřejmě hraje roli i volba zbraně, což jde spolu ruku v ruce. A jak jsem řekl, při klasickém přebíjení, jaké měl na mysli zákon, jsou používány vystřelené nábojnice, které je třeba zkalibrovat, vyměnit zápalku, nasypat odpovídající výmetnou slož a vložit střelu příslušné ráže, stejnou nebo jinou s podobným charakterem. Takhle by to mělo být.

Můžete však také laborovat s tím, že používáte střelu jiné hmotnosti a konstrukce, popřípadě i s jinou délkou náboje neodpovídající rozměrům C.I.P. Každá zbraň je z hlediska konstrukce jiná, má třeba jinou délku přechodového kuželu, což ovlivňuje vývin výstřelu. Popsané změny ovlivňují vnitřní balistiku, což vyžaduje bližší znalosti z oboru a předpokládají také vlastní vývoj, budete-li například chtít použít do náboje střelu o jiné hmotnosti, a tedy s jiným balistickým koeficientem a zaměníte-li výmetnou slož i zápalku například od jiného výrobce.

Co by měl mít člověk přebíjející si náboje vždy na zřeteli?

V první řadě by se měl držet údajů v manuálu, protože ten nabízí laborace v určitých mezích – od minima po maximum. Přitom maximum je nastaveno tak, aby nově laborovaný náboj byl bezpečný pro použití, aby nebyly překročeny tlaky, a nemohlo tak dojít k destrukci zbraně.

Přesto k různým excesům s přebitým střelivem dochází právě vlivem předimenzování náboje prachovou navážkou…

Nejen tím. Zabýval jsem se a stále zabývám destrukcemi a haváriemi zbraní, a přestože si přesnou statistiku nevedu, obecně mohu říci, že minimálně devadesát procent jich je způsobeno především nábojem, nikoliv samotnou zbraní.

Z vlastní zkušenosti vím, že k chybě v podobě překročení tlaků nebo kvůli narušené technologii může dojít i u nábojů renomovaných výrobců. Což se stalo například u náboje 9,3 x 62 mm od firmy Lapua, kde agresivitou střelného prachu došlo k erozi vnitřní stěny mosazných nábojnic, která způsobila podélně orientované trhliny a při výstřelu došlo k vypalování nábojové komory, a tím k poškození zbraně.

To je dobré vědět. Vraťme se ale zpět k přebíjení, s nímž stále více střelců začíná či chce začít a chybí jim zkušenosti.

Pokud s přebíjením někdo začíná a neví jak na to, měl by se zeptat třeba zkušenějšího střelce a něco si o tom přečíst. Zákony balistiky jsou neúprosné, a když něco zanedbáte, následně se to hned projeví. Jak říkají odborníci – balistika a pyrotechnika jsou spravedlivá zaměstnání, která „hlupáky“ vytřídí sama… A když někdo nedodržuje zmíněné určité zásady, hovoříme o provozní slepotě. Jestliže se tedy někdo rozhodne sám si náboje přebíjet, je třeba, aby především dodržoval manuál a pohyboval se v jím doporučených mezích.

Vím, že přebíjíte celkem asi devatenáct ráží a že si i vyrábíte náboje, které již nejsou běžně k dostání…

Pokud se člověk zabývá přebíjením nábojů již delší dobu, může si dovolit, pokud na to má vhodné nářadí, předělávat třeba i nábojnice. Já si například zhotovuji i takzvané výběhové ráže, protože jednak mám pro ně zbraně a zadruhé mě zajímají jejich balistické vlastnosti a výkon.

Například takové nestandardní ráže, jako jsou .25-35 Winchester, .358 Winchester, .338 Federal. Protože tyto ráže zde nejsou běžně dostupné, musím také tvarově předělávat nábojnice z nábojnic jiných ráží pomocí individuálně vyrobeného nářadí. To už je ale vyšší stadium reloadingu. Připomínám, že pro takové úpravy nelze používat ocelové nebo hliníkové nábojnice.

Jaké základní vybavení tedy potřebujeme, chceme-li se věnovat běžnému přebíjení nábojů?

Budu se opakovat, ale na prvním místě je opravdu dobré sehnat si nějaký ten manuál, tedy literaturu o přebíjení nábojů, abychom získali základní a nezbytné vědomosti. V základním vybavení musí být přebíjecí lis, v němž se dá použít více hlavic a výměnných matric pro více ráží.

Pokud chcete přebíjet jen jednu ráži, stačí vám základní dvoudílná nebo třídílná sada matric. Je-li třídílná, je první matrice většinou kalibrační a zároveň s ní lze vylisovat iniciovanou zápalku. Druhá slouží k zalisování střely a třetí je pro zaškrcení střely v nábojnici, takzvané krempování, pro nastavení konstantní výtahové síly, která je velice důležitá zejména u střeliva používaného ke střelbě na větší vzdálenosti.

Je velký rozdíl v přebíjení pistolových a puškových nábojů?

Rozdíl je především v tom, že k přebíjení pistolových nábojů potřebujete podstatně méně komponentů. Technologie je ale vlastně stejná. Opět musíte nábojnici zkalibrovat, protože jak si při výstřelu „dýchne“, zvětší průměr, a následně vylisovat iniciovanou zápalku.

Samotných jednotlivých úkonů při uvedených operacích je ale jistě více, a abychom vyrobili kvalitní náboj, není možné je opomenout…

Technologie přebíjení je samozřejmě rozsáhlejší. Při „odzápalkování“ nábojnic je důležité vyčistit nejen zátravku, jež může být ucpaná, ale i samotné lůžko pro zápalku od napečených povýstřelových zplodin. Také při kalibrování nábojnic je třeba používat lubrikanty, neboť tam dochází k poměrně velkému tření. Ty samozřejmě ulpí na povrchu, ale i uvnitř nábojnice a je třeba je odstranit vypráním (odmaštěním) a vysušením.

Nábojnice přebíjených nábojů se opakovaným používáním prodlužují a pak je nutné je zkrátit, k čemuž slouží speciální rotační elektrické nebo ruční nářadí.

Je pochopitelné, že si přebíjíte náboje pro lov. Ale co sportovní, ty také?

Sportovní náboje jsem přebíjel hlavně pro syna, který sportovně střílí, a pro mistrovství světa jsem nalaboroval pět set nábojů ráže .308 Winchester. Vyladili jsme je tak, že jsme dosáhli velmi pěkného výkonu, když jsme se 165grainovou střelou od firmy Hornady nastříleli na 300 metrů z pěti ran rozptyl 27 milimetrů.

K jakým nejčastějším chybám při přebíjení nábojů dochází?

K nedodržování pravidel v manuálu, nedodržování hmotnosti výmetné slože nebo k záměně střelného prachu. To je pak průšvih. Je-li výmetné slože velké množství, dochází při výstřelu k expanzi. V lepším případě je zbraň poškozena rupturami a deformacemi, v kritických případech dojde k oddělení částí zbraně a často ke zranění střelce nebo přítomných osob.

Stává se to?

Jistěže stává. Jsou prachy hořící rychle a hořící pomalu. K největším malérům docházelo v počátcích přebíjení, když mnozí použili brokový prach do kulových nábojů. Do brokových nábojů se používá rychle hořící prach, a pokud je použit do kulového náboje, došlo vždy k mimořádné události. Takže byly takové případy, jsou a v budoucnu myslím bohužel i budou, kdy z důvodu špatně nalaborovanného náboje dojde k destrukci zbraně a následně i ke zranění, a někdy i k těžkému.

Máte s tím zkušenost ze svého dřívějšího povolání balistika kriminalistického oddělení?

Kdysi jsem publikoval případ, kdy si dva lékaři na Slovensku sami upravovali továrně vyráběný náboj a nalaborovali jej střelou o větším průměru. Došlo k jejímu uvíznutí v přechodovém kuželu, k nárůstu tlaků a k totální destrukci zbraně se zraněním střelce.

Také jsem zkoumal a objasňoval příčiny havárie lovecké kombinované zbraně, kdy si jeden amatér upravil střelivo tím, že čelisťovým nástrojem delaboroval střelu a dosypal do nábojnice agresivní prach z vojenského náboje 7,62 x 39 mm. Pak střelu zpátky do nábojnice nějak napasoval. Při výstřelu došlo k totální destrukci zbraně, střela uvízla asi v polovině drážkovaného vývrtu a zajištěné stopy na této střele prokázaly laickou laboraci balistika-amatéra.

Text, foto: Jiří Knotek

Pavel Jirkovský si vyzkoušel v jednoranové lovecké pušce Thompson Model Encore vlastní přebité střelivo ráže .45-70 Government

Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE.

Celé číslo časopisu si můžete též prolistovat v náhledu na Publero: ZBRANĚ & NÁBOJE č. 3/2014.