Existují zcela jistě případy jednoznačné a složitější. V rámci těch složitějších je pak určitě mnohem náročnější dobrat se spravedlivého rozsudku i při zcela konzistentním rozhodování soudů napříč instancemi. Předvídatelnost soudního rozhodování (obecně právní jistota) je základem pro správné fungování justice v každé zemi, která má tu ambici nazývat se vyspělou právní kulturou. Někdy se však excesy soudní moci vyskytnou, v případu Jiřího Jungmana dokonce opakovaně. Zde se dá mluvit dokonce o soudní svévoli.

Shrnutí skutkového stavu

Krátce uvedu do případu – Jiří Jungman, policista z Trutnova, dne 16. 5. 2008 seděl v restauraci a konzumoval alkoholické nápoje. Po půlnoci, tedy již 17. 5. 2008 kolem druhé hodiny ranní šel kolem ulice, ve které zahlédl za plotem rotvajlera a začal na něj mluvit.

Následně z domu vyběhl Leoš Lešák, majitel psa, a, rovněž opilý, otevřel branku, vyšel na ulici a několikrát Jungmana udeřil pěstí do obličeje, čímž mu vpáčil dva zuby. Protože ho Lešák povalil na zem a nepřestával útočit, vytáhl Jungman svoji legálně drženou zbraň a třikrát vystřelil, nejprve do nohy Lešáka, poté, když útok neustal, i do hrudníku, čímž mu prostřelil srdce, v důsledku čehož Lešák později zemřel.

Třetí ranou Jungman zastřelil psa, který na něj během potyčky s Lešákem taktéž zaútočil a kousl jej do lokte. Toliko Jungmanova verze.

Jednotlivá rozhodnutí

2 T 12/2008 – První, kdo o věci rozhodl, byl Krajský soud v Hradci Králové. Ten Jungmana odsoudil ke dvěma letům podmíněně za ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“). To proto, že nevzal za prokázaný ani nepřímý úmysl (pachatel ví, že může způsobit porušení nebo ohrožení trestním zákonem chráněného zájmu, a pro případ, že je způsobí, je s tím srozuměn), a tedy neuznal Jungmana vinným ze závažnějšího trestného činu (zabití, vražda). Ve zmíněném rozhodnutí hrál klíčovou roli znalecký posudek z odvětví psychiatrie a psychologie, který mj. uvedl, že: „[obžalovaný] pociťoval fyzickou převahu poškozeného a sám pociťoval fyzickou bolest, bezmoc a zejména smrtelný strach“ (str. 15). Jungmanem namítanou nutnou obranu soud odmítl s tím, že onu obranu označil jako zcela zjevně nepřiměřenou (str. 19).

K tíži Jungmanovi přičetl fakt, že se uvedl do stavu opilosti, čímž mj. spáchal přestupek ve smyslu § 76a odst. 1 písm. d) zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních. Co je na rozhodnutí Krajského soudu zajímavé, bez dalšího konstatoval, že Jungman psa „dráždil“ (str. 18), aniž by pro toto tvrzení existoval jakýkoli konkrétní důkaz. Soud tedy minimálně v tomto bodě chybně stanovil skutkový základ, když porušil zásadu „in dubio pro reo“, neboť Jungmanovu verzi se mu vyvrátit nepodařilo.

Konečně, soud k tíži Jungmana přičetl i jeho zaměstnání. Jako policista „znal hmaty a chvaty sebeobrany, [a byl] školený na zpacifikování agresora“ (str. 18).

Přestože se zdá podmíněný trest za usmrcení člověka mírným, odvolal se jak státní zástupce, tak Jungman, neboť mu v případě uznání viny hrozila ztráta zbrojního průkazu, tedy i ztráta zaměstnání. V každém soudním řízení se tedy Jungman domáhal zproštění obžaloby.

8 To 29/2010 – Vrchní soud v Praze byl dalším soudem, který o věci rozhodoval, a to z pozice odvolacího soudu. Jako intervenující státní zástupce se do případu zapojil vrchní státní zástupce, který čin překvalifikoval a žádal odsouzení za vraždu. Dle jeho názoru nebyly naplněny znaky § 141 odst. 1 TZ, protože se nejednalo o čin v silném rozrušení ze strachu a zmatku (str. 3), a tedy o trestném činu zabití nemůže být řeč.

Senát Vrchního soudu pod vedením soudce Jiřího Lněničky se se silným rozrušením ze strachu a zmatku bez okolků vypořádal na str. 5 rozhodnutí, kde říká, že v provedeném dokazování Krajského soudu nebylo nic takového zjištěno. To vše navzdory podrobnému znaleckému posudku i svědecké výpovědi znalkyně z oboru psychiatrie a psychologie. Dále konflikt přirovnal ke vzájemné hospodské strkanici. Bez dalšího dokazování také uzavřel, že Jungman konflikt vyvolal, ačkoli se toto tvrzení neopírá o dokazování soudů krajského ani vrchního. Dle názoru vrchního soudu tedy „nelze uzavřít, (…) že by byl obžalovaný poškozeným napaden“ (str. 5).

Navzdory zřejmým útokům psa (znalecký posudek z řízení před KS) a neustávajícím útokům Lešáka (tento Jungmanem tvrzený průběh události se nepodařilo vyvrátit; in dubio pro reo) tedy dle názoru VS „není možno uzavřít, že by žalovanému hrozila těžká újma na zdraví nebo dokonce smrt“ (str. 6).

Vrchní soud Jungmana odsoudil za vraždu k výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání 10 let. Proti tomuto podal Jungman samozřejmě dovolání k Nejvyššímu soudu.

3 Tdo 856/2010 – usnesením Nejvyšší soud Jungmanovo dovolání odmítl. V úvodu rekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a uvedl Jungmanovy námitky – při lékařské prohlídce skutečně byly zjištěny stopy po kousnutí psem, o dva zuby vpáčené pěstí musel nakonec přijít a doba mezi výstřely se přesně neprokázala, tedy nebylo vyvráceno, že druhý výstřel (do hrudi) padl až poté, „když ani po prvém výstřelu jeho [Lešákův] útok neustával (skláněl se nad obviněným [Jungmanem])“ (str. 3). Jungman mj. také poukázal na skutečnost, že se Vrchní soud vůbec nezabýval znaleckým posudkem hodnotícím jeho duševní stav (str. 3).

Nejvyšší státní zástupkyně (toho času JUDr. Renata Vesecká) však „Možnost aplikace § 13 tr. zák. o nutné obraně považovala za vyloučenu s ohledem na to, že celý konflikt vyprovokoval obviněný“ (str. 3), a to i přesto, že Jungmanova iniciativa nebyla v žádném z předchozích jednání prokázána.

Nejvyšší soud řekl, že „Krajský soud důvodně vyzdvihl, že obviněný neutrpěl při incidentu závažnější poranění“ (str. 4), přitom sám krajský soud na str. 18 svého rozhodnutí uvádí: „…nezanechal na těle obžalovaného závažná výrazná zranění, kromě zmíněných tržných ran [zvýrazněno autorem]“. Nejvyšší soud tedy vytrhává z kontextu i jen části vět, což samozřejmě vede ke zcela chybným závěrům.

Poranění na lokti poté Nejvyšší soud nazývá „tržnou rankou“, aktivitu Lešáka nazývá jako „strkání, přetahování (sám poškozený [Lešák] měl ovšem na krku stopy intenzivního násilí, které jsou jistě lépe vysvětlitelné rdoušením v průběhu potyčky než oživovacími pokusy)“. Znalecký posudek připustil obé (jak rdoušení Jungmanem, tak oživovací pokusy záchranářů), Nejvyšší soud má ale „v duchu zásady“ in dubio pro reo jasno.

Druhým dechem však Nejvyšší soud jakoby jen mimochodem dodává: „nejzávažnější tak byly dva údery pěstí do obličeje“ (str. 4).

Dále vzal Nejvyšší soud za objektivně zjištěné, že v době střelby nebyl Jungman ani s Lešákem ani se psem vlastně vůbec v kontaktu (str. 4) a vše korunoval tím, že nakonec nebylo ani zjištěno, že by Jungmana pes jakkoli razantněji napadl (str. 4). Poslední zmíněné opřel o výpověď svědka J. P., nevlastního syna Lešáka, kterému v době incidentu nebylo ani 15 let, byly 2 hodiny ráno, koukal z podkrovního okna, nicméně dle názoru Nejvyššího soudu „měl pro pozorování incidentu ideální výhledové možnosti a o jejíž [svědecké výpovědi] věrohodnosti nevznikají pochybnosti“ (str. 4).

Nakonec Nejvyšší soud pronesl, že „Je notoricky známo, že v hrudníku jsou uloženy srdce, plíce a hlavní žíly a tepny, jejichž průstřel znamená bezprostřední ohrožení života zasažené osoby, přičemž je prakticky vyloučeno, aby při průstřelu hrudníku nedošlo k průstřelu některého z uvedených orgánů“ (str. 6), čímž každému, kdo při střelbě (za jakýchkoli okolností) cílí na hrudní koš, vlastně přisoudil nepřímý úmysl zasaženého usmrtit.

Nález Ústavního soudu

III. ÚS 3395/10 - Ústavní soud na rozsudcích všech třech soudů nenechal kámen na kameni. Krom samotného nálezu jsem zde vycházel i z článku Davida Karáska „ODSOUDIT za každou cenu?“ z časopisu Střelecká revue č. 7/2013 (dostupné např. z: Odsoudit za každou cenu?).

ÚS soudům vytkl, že Jungmanovu komunikaci se psem posoudili jako „dráždění“, a to pouze na základě toho, že pes štěkal. Dále, že konflikt mezi Lešákem a Jungmanem posoudili jako vzájemnou „slovní a fyzickou potyčku“, přitom i nezletilý svědek (mimo Jungmana) dokládá, že potyčku inicioval Lešák. Svědeckou výpověď Lešákova nevlastního syna (tuto část) ÚS cituje v odst. 21 nálezu, přičemž Vrchní soud tuto část výpovědi svědka J. P. vůbec v potaz nevzal.

Ústavnímu soudu také vadila bagatelizace zranění, která Jungman utrpěl. I přes tržnou ránu na lokti a ztrátu dvou zubů totiž např. Nejvyšší soud konstatoval, že „žádné z utrpěných zranění nedosahuje charakteru ublížení na zdraví“, což je ale v rozporu se znaleckým posudkem provedeným Krajským soudem. Oděrky na krku Lešáka Nejvyšší soud i přes existenci dvou různých vysvětlení popsal jako stopy intenzivního násilí, čímž však porušil zásadu in dubio pro reo.

Další chybou soudů bylo, že vzaly za prokázané, že se pes do potyčky nijak razantněji nezapojil, ačkoli byl Jungman psem na lokti pokousán.

V neposlední řadě byl skutek postupně posuzován podle pěti ustanovení trestního zákona (a trestního zákoníku, neboť v mezidobí vstoupil v účinnost nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb.), přičemž jako vražda byl skutek kvalifikován až u Vrchního soudu, čímž Jungman de facto ztratil možnost dvouinstančního posouzení věci. Dále ÚS podotkl, že i kdyby Jungmanovo jednání nebylo charakterizováno jako nutná obrana, tak Lešákův brachiální útok je zcela jistě „předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného“, a tedy jsou splněny podmínky § 141/1 a 146a/1 a 3 TZ, kde je trestní sazba samozřejmě mnohem nižší.

Konečně ÚS vytkl soudům, že se ani nepokusili čin posoudit jako tzv. exces z nutné obrany, kde je zákon rovněž mírnější.

Z těchto (osmi!) důvodů ÚS všechny rozsudky zrušil a věc vrátil znovu na začátek, tedy před Krajský soud.

Obecné soudy podruhé…

2 T 12/2008 - Krajský soud rozsudek nezměnil, Jungmanovo jednání jako nutnou obranu odmítl a odsoudil ho opět na dva roky podmíněně. Za zmínku stojí, že na str. 14 rozsudku soud znovu potvrzuje, že bere v úvahu dva možné scénáře střelby – 1. Jungman stojí, Lešák je níž (klečí) a Jungman střílí. 2. Jungman leží a Lešák je nad ním stojí, předkloněný. Druhá verze velmi koresponduje s verzí, kterou předkládal Jungman, ta první mu zajisté přitíží. Dle zásady in dubio pro reo by tedy zcela jasně měla platit verze tvrzená Jungmanem. Soudy se však ani po nálezu ÚS, který jim rozsudky strhal, s tímto nešvarem nevypořádaly.

Krajský soud opět – str. 20 rozsudku – vyčetl Jungmanovi, že byl policistou. Dle všeho se tedy zdá, že jakmile někdo nastoupí do řad Policie ČR, ztrácí automaticky „nárok“ na nutnou obranu…

Na str. 21 soud trvá na tom, že zranění nijak nevybočovala z běžných potyček. Výsledkem tedy bylo ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle § 146a odst. 3,5 TZ, neboť Krajský soud opět uznal psychologický posudek, který mluvil o panickém strachu a obavách o život.

Obě strany se opět odvolaly, když obžaloba žádala trest za zabití, obhajoba zproštění pro nutnou obranu.

8 To 29/2013 – opět Vrchní soud v Praze a senát pod vedením soudce Jiřího Lněničky. V něm Vrchní soud zcela nepochopitelně zopakoval několik prohřešků, které mu vytkl ÚS, za všechny snad jen podtržená věta: „Dobrodiní nutné obrany se nemůže domáhat ten, kdo svým jednáním útok proti své osobě vyprovokoval“ (str. 7). Tady se nabízí jen připomenout, že sice mohu nakrásně podtrhnout či jinak zvýraznit tvrzení o skutkovém stavu, tím ho ovšem ještě nijak nedokážu…

O pár řádků dále Vrchní soud opakuje, že Jungman psa dráždil svojí přítomností a vyprovokoval jej k hlasitému štěkání. K tomuto se (zdánlivě samozřejmě) vyjádřil již ÚS v odst. 17 nálezu takto: „Je notoricky známou skutečností, že psi, volně pobíhající za plotem přiléhajícím k ulici, mnohdy spontánně štěkají na chodce nalézající se na ulici“.

Pro změnu vzal však Vrchní soud za prokázaný stav silného afektu a úleku (str. 6). Nicméně o pár řádků dál jde do přímého rozporu s názorem ÚS, když jednání Lešáka nepokládá za „zavrženíhodné jednání poškozeného“, aniž by k tomu však měl jakýkoli důvod (nestačí zde pouze možnost, že Lešákovo jednání nebylo zavrženíhodné, protože – již po několikáté – in dubio pro reo).

Jakoby vůbec nebral v úvahu napadání ze strany Lešáka a psa, soud uzavřel, že „obžalovaný [Jungman] jednal zákeřně, když zbraň nosil skrytě a použil ji zcela nečekaně a překvapivě. Poškozenému nedal absolutně žádnou šanci útok odvrátit nebo přežít“ (str. 7). Chtít po Vrchním soudu sebemenší důkaz tvrzení, že Jungman skutečně nedal Lešákovi „absolutně žádnou“ šanci s útokem přestat, by bylo asi příliš.

Vrchní soud Jungmana odsoudil za zabití dle § 141 TZ k trestu odnětí svobody v trvání šesti let.

Závěrem

Bude velmi zajímavé sledovat, jak nakonec kauza Jiřího Jungmana dopadne. Nejenom ta, ale zdali nebude muset vysvětlovat své rozhodování Vrchní soud, který přestože měl podrobný „návod“ (nikoli pokyn, jak rozhodnout) na spravedlivý rozsudek, zopakoval hned několik svých chyb z prvního svého rozhodnutí.

Obhájce Jiřího Jungmana nepochybně podal opět dovolání k Nejvyššímu soudu, na což měl ze zákona lhůtu 2 měsíců od doručení rozhodnutí (§ 265e Tr. řádu; rozhodnutí VS padlo 17. 4. 2013). Jakmile budu mít druhé rozhodnutí Nejvyššího osudu k dispozici, zmíním se o něm v kratším článku. Doufejme, že Nejvyšší soud případ vrátí, neboť jinak tak trochu hrozí precedenční rozhodnutí, které v podstatě aprobuje nerespektování Ústavního soudu.

Ondřej BROŽEK - student práv MU

S laskavým souhlasem autora byl článek převzat ze studentského magazínu o právu Law Portal