Jeden z mých známých, chtivý nového zbrojního průkazu, si zašel k lékaři pro obvyklé potvrzení o zdravotní způsobilosti. A ačkoliv tento prokazatelné naprosto zdravý třicátník a výkonnostní střelec už má zbrojní průkaz řadu let, lékař ho poslal k psychologovi. Prý to tak dělá se všemi uchazeči. Známý si připravil patnáct set korun a vypravil se na vyšetření. Já na jeho místě už bych tušil zradu, ale on se o ní přesvědčil až při seznámení s výsledky. Nejde o to, že se ukázal zdravotně nezpůsobilým, prý pro jistou nevyzrálost - to by se ještě snad dalo pochopit, neboť věda je mocná. Ale on se dozvěděl, že má přijít za půl roku, samozřejmě opět s týmiž penězi. To už by prý - snad - mohl být vyzrálý.

A tak by mohl chodit až do smrti, dokud neuzraje, protože psycholog přece také musí z něčeho žít. Že jedou s obvoďákem na holport, to pozná i dítě. Ale oba dobře vědí, že se nemají čeho bát. Kdo by se s nimi taky špinil…

Proč se o tom zmiňuji? Na oficiálním a dosti reprezentativním jednání jsem s úžasem vyslechl návrh jistého představitele ČMMJ, aby se všichni žadatelé o zbrojní průkaz povinné podrobili psychologickému vyšetření! Vezme-li ho někdo za slovo, pomoz myslivcům Bůh. A nejen myslivcům. Co by řadu lidí čekalo, to jsem snad vylíčil jasně, protože úplatný psycholog jisté není jediný.

Jako kdyby se nerýsovalo dost jiných nepříjemností. Dochází totiž na to, z čeho řada odborníků i neodborníků vyjádřila obavy na stránkách našeho časopisu - bude se novelizovat zákon o zbraních. Už se na tom pracuje a bude to asi probíhat v několika etapách.

Momentálně se v Parlamentu - přes nesouhlasné stanovisko bývalé vlády - projednává poslanecký návrh novely zákona, který měl původně především zohlednit zájmy myslivců. Do návrhu se postupné dostaly i další prvky změn, které však celkové (snad) budou k lepšímu nebo alespoň neuškodí: věková hranice pro zbrojní průkazy skupin A, B a C snížená na 18 let, lovecký lístek jako podmínka vydání ZP skupiny C, hranice energie střely pro povinnou registraci snížená na 7,5 J, válec revolveru zařazen mezi hlavní části zbraně, evidence osob a zbraní v souvislosti s vývozem zbraní…

Jenže ministr vnitra (který?) prý uložil připravit další, zásadnější novelu zákona o zbraních, jež by v polovině tohoto roku měla být předložena vládě. Podle slov ředitele sekce správních agend MV JUDr. Nejedlého je cílem odstranit některé praktické nedostatky zákona, přiblížit jej k právu Evropské Unie a zajistit, aby bránil „excesům se zbraněmi“. Nu což, to zní docela ušlechtile. Jenže jde o to, aby se za „bráněním excesům“ náhodou neschovávalo odzbrojování řádných občanů - protože zločince samozřejmě nikdo neodzbrojí. Každý jistě zná jednotlivce, kteří si myslí, že u nás lidé mají zbraní moc. A od některých vlivných lidí už jsem vyslechl zcela oficiální požadavky na „restrikci“.

Tito lidé mají bohužel jistou oporu ve směrnici Evropské Unie k harmonizaci národních předpisů v oboru zbraní a střeliva. Směrnice totiž – na rozdíl od naší stávající úpravy - neuznává nárokový systém a dělí zbraně podle konstrukčních typů do čtyř skupin: 1. vůbec zakázané, 2. s potřebou povolení k obstarání a držení, 3. s ohlašovací povinností a konečně za 4. volné, bez povinnosti registrace. V době přijetí ČR do Evropské Unie se proto předpokládá další, úplné přepracování zákona o zbraních, který bude muset tento systém beze zbytku akceptovat. Jenže Směrnice EU stanoví pouze minimální standardy. Nebrání tudíž - obrazně řečeno - zakázat zbraně vůbec, anebo všechny podřídit „starému dobrému“ povolovacímu systému. Ale snad to až tak daleko nedojde.

Teorie o zabraňování excesům je velice nebezpečná, protože to není tak primitivní a snadno vyvratitelná demagogie, jako už dokonale zdiskreditované tvrzení o přímé úměrnosti mezi počtem zbraní a růstem kriminality. Je to ostatně importovaná věc – po známých událostech ji teď živí zejména v Anglii, Austrálii a v poslední době i v Rakousku. „Rakousko uvažuje po krveprolití o zpřísnění zákona o držení zbraní“, zněl loni v listopadu jeden z novinových titulků. Čtenář si hned mohl uvědomit jeho nesmyslnost, protože vedlejší titulek zprávy ze Sibiře zněl „Rekrut zastřelil pět dalších vojáků“ - ale nezdá se, že by kvůli tomu v Rusku uvažovali o odzbrojení armády.

Když už bychom chtěli vycházet ze skutečných událostí, u nás bychom museli vzít zavděk s nešťastnou Olgou Hepnarovou, která se roku 1973 v Praze dopustila nejhoršího excesu v naší historii: zavraždila osm lidí, zranila dalších dvanáct a roku 1975, v necelých 24 letech, za to byla popravena. Jak každý ví, použila nákladní automobil. Prevence je jasná: omezme nákladní automobily, možná i osobní, a zabráníme tak tisícům nešťastných úmrtí, zraněním, obrovským materiálním škodám, vraždám, sebevraždám… Ať někdo řekne, oč je tato úvaha šílenější než „restrikce“ zbraní.

Jenže tady asi nemůžeme ode všech očekávat racionální jednání. Stejně jako v některých dalších zemích se i u nás najdou nebo spíš už našli politici - o úřednících nemluvě - kteří podlehnou populistickému pokušení vydávat zákaz čehokoliv za řešení problému. Naštěstí tento přístup ke zbraním nikdy a nikde nezvítězí navždy, ale něco se pro to musí udělat…
V USA už například pod vedením Národní střelecké asociace dosáhli soudního zrušení většiny Clintonových restriktivních opatření. Relativně úspěšný boj vedou zájmová sdružení v Německu a v Rakousku.

I my se budeme muset víc ptát našich politiků, jak to s námi střelci vlastně myslí, víc lobbovat, budeme muset hledat nebo vytvořit organizaci, která se za nás postaví. Potom snad nebude tak zle. To Vám všem přeje Přemysl Liška