Před časem jsme se podívali na zoubek aktivistům z organizací Small Arms Survey a Saferworld, kteří viní za všechno zlo na světě zbraně v rukou civilistů a chtějí odzbrojit dokonce i oběti Islámského státu, aby měli teroristé snazší práci.

Když už víme, jak tito aktivisté prosazují své záměry a co je motivuje, podívejme se dnes na to, z čeho vlastně žijí, jak je deformoval jejich výzkum v Africe, jak neuvěřitelný objem finančních prostředků mají k dispozici… A co vlastně namluvili svým sponzorům, kteří se pak nestačí divit, co s jejich penězi SAS dělají.

Kdopak nás to platí?

Financování obou aktivistických organizací je poměrně neprůhledné. Saferworld má alespoň tolik slušnosti, aby o sobě zveřejnil účetní uzávěrku. Podle té pochází 78% dotací, ze kterých funguje, od vlád Velké Británie, Nizozemí, USA…, a samozřejmě Evropské Komise. Ta je rovnou jedním z nejštědřejších sponzorů – v roce 2014 přispěla Saferworldu 2,3 miliony liber a v roce 2015 takřka milionem a půl, tj. v přepočtu 80, resp. 49 miliony korun. To se pak aktivismus provozuje jedna báseň.

Small Arms Survey jsou oproti tomu velmi neprůhlední. Víme jen, že jim v roce 2012 dotací 300.000 EUR (cca. 8 milionů Kč) přispěla finská vláda. Ta samá finská vláda, která se teď návrhu na zákaz samonabíjecích zbraní z dílny SAS zoufale brání, protože ví, že by to pro Finsko, spoléhající na záložáky - dobrovolníky cvičící se svými samonabíjecími zbraněmi, byla bezpečnostní hrozba.

Takže i za tyto peníze vyvíjejí tito aktivisté činnost proti zájmům přibližně 25 mil. zákona dbalých občanů Evropské unie, kteří legálně vlastní střelné zbraně. Každý takový občan si platí svého aktivistu, který mu chce odebrat jeho legálně nabytou zbraň a připravit ho jak o možnost věnovat se svým koníčkům, tak i o možnost bránit sebe a svou rodinu.

Zbláznili se snad Finové a ti ostatní a sponzorovali svého nepřítele? Ne nutně. Small Arms Survey je totiž členitá organizace a těm, kdo ji financují, ukazuje vždy jen jednu svou tvář - tvář expertních mírotvůrců v zemích třetího světa.

 Princip je jednoduchý. Západ chce hlavně klid na obchod a proto nemá rád konflikty. Small Arms Survey hrají přesně na tuto notu: se svou aureolou „švýcarských vědců“ prohlásí, že je potřeba v nějaké zemi třetího či rozvojového světa vědecky prozkoumat „násilí se zbraněmi“. Například v Indii, Jemenu, Severní Africe atd. Na takové projekty dostane dotace, za které je schopna si najímat pozorovatele a dopisovatele i v těch nejzapadlejších koutech Afriky a Asie – a ti pak objíždí vesnice a dělají průzkumy veřejného mínění. Ptají se – „Proč tu bují násilí? Důvěřujete vládním bezpečnostním silám? Máte zbraně? A co by se muselo stát, abyste je odevzdali?“

Výsledkem jsou sofistikované a po faktické stránce překvapivě docela objektivní zprávy, které politikům, diplomatům a skutečným mírotvůrcům přináší cenný vhled do společenské dynamiky rozvrácených zemí. Jsou to vlastně podrobné rešerše přímo z epicenter problémů, které dodávají „mírotvůrcům“ cenné informace, jak to tam funguje a proč se ti lidé mezi sebou pořád střílí. Finové svou dotaci věnovali¹ právě na takový průzkum v rozvojových zemích – a pak se nestačili divit, jak se jim neziskovka odvděčila.

Zprávy SAS z míst konfliktů jsou poměrně objektivní ve své faktické části, která jen suše a bez příkras agreguje „tvrdá data“, totéž v žádném případě neplatí pro část závěrečnou, jakoby analytickou.

V té Small Arms Survey poměrně nepřekvapivě dělá dvě zcela fatální chyby. Z toho, co si sama zjistila, polovinu ignoruje a soustřeďuje se jen a pouze na svůj všelék - zákaz zbraní. A co se bezprostředně týká nás, svými průzkumy v rozvrácených zemích třetího světa je natolik deformovaná, že považuje i evropské, zákona dbalé držitele zbraní za stejně nebezpečné a nedůvěryhodné živly, jako lupiče dobytka a vrahy v Africe. 

Podívejme se na to názorně na jednom naprosto typickém příkladu.

Aktivisté a „vina bílého muže“ za kalašnikovy

Jižní Súdán byl z větší části „failed state“ – země, která byla posledních více jak 50 let téměř nepřetržitě v ničivé občanské válce. Navíc tvoří velkou část jejího obyvatelstva nomádští pastevci dobytka, kteří snad v celé Africe působí konflikty. Protože je totiž dobytek snadné přemístit, pastevci na sebe odpradávna pořádají loupeživé nájezdy a dobytek si vzájemně kradou. Navíc se musí přesouvat za čerstvou pastvou, takže se ještě dostávají do konfliktů s farmáři, jimž jsou schopni podupat a spást pole, a ještě s jinými pastevci, se kterými bojují prozměnu o napajedla pro dobytek.

Po staletí se vše drželo v rovnovážném stavu – jenže společně s občanskou válkou se do oblasti dostaly milice ozbrojené moderními zbraněmi. Milice, které kalašnikovy rozdaly i svým příbuzným mezi pastevci dobytka. Ti tak ovšem dostali ohromnou výhodu při loupežích dobytka, kvůli čemuž se museli ozbrojit i všichni ostatní pastevci. Jinak by nepřežili. A protože zároveň ve válce padli dospělí muži, jejich místo nahradili divocí, pubertální mladíci, kteří si potřebovali vydobýt společenské postavení a rychle sehnat velké stádo na věno pro nevěstu. To je samozřejmě vražedná kombinace a tak se celé oblasti propadly do nekonečného cyklu loupeživých nájezdů na dobytek, odvetných nájezdů, vraždění a nekonečné krevní msty.

Když ve Small Arms Survey zjistili tento příběh (který je identický i u pastevců v Somálsku a jiných konfliktech), neřekli si – „musíme zamezit loupežím dobytka, protože to je kořen násilí.“ Namísto toho si řekli – „když zakážeme zbraně, všechno bude jako dříve.“ Zřejmě v nevyřčené naději, že by se pastevci vrátili k oštěpům a podařilo by se „odčinit vinu bílého muže“, který do oblasti dodal zhoubné „kalašnikovy“, které jsou pro aktivisty i politiky symboly totálního zla. Jenže to je nesmysl. Milice a vojska, ať vládní, nebo rebelská, budou ještě dlouho ochotny nějaké zbraně předat svým příbuzným. Kterým by jejich krajané, odzbrojení „pachateli dobra“ ze Small Arms Survey, byli akorát naservírováni jako snadné cíle.

Nepřipomíná vám to něco z minulého článku? Konkrétně odzbrojení obětí Islámského státu, aby se nemohly bránit? Správně – toto je základní myšlenkový pochod SAS a jimi zmanipulovaných politiků.

Přeci ale analytici ze SAS nemohou být tak zaslepení? No, částečně mohou, viz jejich ročenka², ve které opakovaně tvrdí, že samolepkou „zóna beze zbraní“ se libovolné místo automaticky stane bezpečným – když ve skutečnosti víme³, že je tomu právě naopak⁴.

Skoro větším problémem ale je, že samozvaní „odborníci“ ze SAS vůbec nerozumí problematice, kterou rádoby „analyzují“: 

Když „analytik“ namísto pravdy slyší newspeak

Krom posvátného boje za „zrušení kalašnikovů“ a návrat k oštěpům dělají SAS fatální chybu ještě v tom, že zvláštním způsobem nepochopili a překroutili svědectví, jimiž se zaštiťují ve faktické části svých zpráv⁵.

Když se totiž ptali vesničanů čím to, že se „násilí se zbraněmi“ omezilo, dostali odpověď „díky kontrole zbraní“. V SAS to radostně pochopili jako „zákaz zbraní všechno spraví“ a více je nezajímalo – protože „kontrola zbraní“ je v aktivistickém newspeaku synonymem pro „zákaz zbraní“.

Jenže afričtí vesničané přitom neměli na mysli odzbrojení civilistů, ze kterých by se tak staly snadné cíle – beze zbraní by je sežrala i divoká zvířata v buši, o zločincích nemluvě. Ve skutečnosti používali ono sousloví v původním, pre-newspeakovém významu. Mluvili o zavedení základních pravidel zodpovědného chování se zbraní, tj. trestání střelby mimo legální terče, manipulace se zbraněmi v opilosti a pobíhání po městech se zbraněmi v rukou.

Tedy pro obdobná pravidla, jaká kdysi platila i leckde na „Divokém západě“. 

Zavedením těchto elementárních pravidel zodpovědného chování se zbraněmi se násilí se zbraněmi skutečně vzápětí omezilo. Nezodpovědní lidé, kteří „jen tak“ stříleli uprostřed městské zástavby bez ohledu na to, kam dopadnou projektily, o zbraň přišli a byli zbiti. Stejně tak ti, kteří se se zbraněmi opíjeli a pak dělali problémy. A taktéž dopadly i skupiny výrostků, kteří se předtím klátili ulicemi s kalašnikovy v rukou a jako polopouštní ekvivalent „gangsterů z ghetta“ zastrašovali okolní obyvatele a stříleli po sobě v reakci na sebemenší rozepři.

Jenže vyspělé státy Evropy tyto problémy dávno neřeší. Policie a armáda tu svévolně nerozdává zbraně svým příbuzným a náš zákon o zbraních má celou řadu podmínek, které zbraně umožní legálně nabývat pouze zodpovědnými lidmi. Opilci o zbraně ze zákona musí přijít jako „nespolehliví“. Spory řešíme jako civilizovaní lidé a nemáváme žádnými zbraněmi, ani noži či páčidly, pod nosem kolemjdoucím.

Na Západě sice mají i své vlastní ozbrojené „gangstery z ghetta“, jenže ti tu své zbraně mají naprosto nelegálně a žádný zákaz se jich nedotkne – jak dokazují mladiství gangsteři z Velké Británie, ozbrojení až po zuby i bezmála dvacet let po zákazu zbraní.

Stovky nelegálních Kalašnikovů a Glocků, zabavených každý měsíc, a ještě mnohem více těch, které zabaveny nejsou. V názorné ukázce tak Britové odzbrojili oběti – a vydali je napospas gangsterům. Přesně tak, jak si to přejí Small Arms Survey a jak to chce David Cameron a jeho ministryně vnitra Theresa May vylobbovat v celé EU.

Pokřivený pohled na svět

Ukazuje se tak, že aktivisté ze Small Arms Survey tak dlouho „řešili Afriku“ a vinu bílého muže za nahrazení oštěpů kalašnikovy, až jim z toho snad přeskočilo. Jenže v Evropě pro žádné zákazy zbraní není důvod, protože nejsme ani „failed states“, ani lupiči dobytka – a dokonce i kdybychom byli, pořád by platilo důležité poučení z Afriky i Velké Británie:

Selektivní odzbrojení civilistů z nich udělá bezmocné oběti ozbrojených násilníků, kteří zákazy zbraní ignorují. Bezmocné oběti, kterým zbyde jen hrůzný křik vražděných, kterým policie nestihla pomoci.

Jenže vysvětlujte to aktivistům, vedoucím svůj svatý boj s použitím primitivních, zdánlivě „všespásných“ řešení v podobě jednoduchých „zákazů všeho“ a neotřesitelných symbolů zla ve tvaru kalašnikova. Těm aktivistům, kteří si paradoxně myslí, že právo na sebeobranu nepatří mezi základní lidská práva, ačkoli bylo ve skutečnosti prvním a nejdůležitějším z nich.

A aktivistům tak poblázněným, že s presumpcí viny drze osočují všechny Evropany, že jsou úplně stejní, jako lupiči dobytka nebo „gangsteři z ghetta“ a se zbraněmi by „určitě někomu ublížili“ – ačkoli statistiky o legálních držitelích zbraní po desetiletí dokazují pravý opak⁶.

Ondřej Turek
autor je členem Sdružení LEX