Je tomu již drahných dvacet let, kdy vznikl LEX coby dříve sdružení, nyní spolek, hájící práva řádných a slušných majitelů zbraní. V onom mýtickém roce 1998 se toho ale událo mnohem více. Příběh, který vám budu vyprávět, mi neřekl T. Taxis Taylor, ale sám život.

Dnes bych vám proto rád pověděl příběh toho, kdo byl celou dobu s námi a zažil celou dosavadní historii, takříkajíc „z první ruky“. Někoho, kdo byl i na současné valné hromadě, ačkoliv ho tam nikdo neviděl, někoho, kdo tam bude i příště, budeme-li právo na vlastnictví zbraní hájit minimálně se stejným nadšením a vytrvalostí.

LEX vznikl na jaře 1998 po zveřejnění dnes již legendárního článku „Kdo se za nás postaví?“ Ing. Přemysla Lišky uveřejněného ve Střelecké revue. Někdy ve stejné době jsem se s ním setkal poprvé. Potkali jsme se v prodejně CID na Smíchově a pochází z Anglie, kde díky nešťastné události (masakr v Dunblane) vyvrcholila dlouhá a postupná snaha tamních elit o odzbrojení obyvatelstva. Tehdy to nikomu ještě nepřišlo divné, dokonce ani mě, ale potvrdilo se staré americké pořekadlo, že kontrola zbraní není o zbraních, ale o kontrole.

S dvacetiletým odstupem můžeme konstatovat, že omezování lidských práv zákazem zbraní nekončí, ale začíná. Kdo by si tehdy připustil, že Orwelův román 1984 napsal jeho autor jako varování a nikoliv jako návod…

 V té době se pacifistická nálada nesla na vítězné vlně. Prošla celou západní Evropou a přes Německo a Rakousko se dostala i k nám v podobě ministra Grulicha ze Zemanovy opozičně smluvní vlády. Ten prohlásil, že je mu vzorem britský model a že optimální počet zbraní na naší zemi je 40 tisíc, včetně myslivců. Co chybělo panu Grulichovi v odborném nadhledu, si vynahradil legislativním zápalem. V té době totiž naše země začala koketovat s myšlenkou našeho vstupu do EU. Toho dotyčný pan ministr a jeho tehdejší úředníci využili k argumentaci, že si to Brusel žádá a že je tudíž nanejvýš státnické položit naše zbraně na oltář. Čí a proč jsme se bohužel nedozvěděli…

 S touto situací jsme se já, ani onen původně anglický kolega, ani další lidé nehodlali smířit. Několik nás napsalo do redakce Střelecké revue a nabídlo své služby. Po uveřejnění článku Ing. Lišky se mi ozval jakýsi pan Gibson, který měl zájem o spolupráci. První schůzka byla poněkud rozpačitá, neboť na dotaz „A kdo to teda bude dělat?“ jsme seznali, že asi my.

Od té doby běžely přípravné kroky k založení sdružení, které díky ochotě lidí a podporovatelů funguje dodnes. V prosinci 1998 proběhla v hotelu Kettner v Praze ustavující valná hromada, od které jsme oficiálně sdružením (nyní spolkem).

 Od roku 1998 do roku 2002 také probíhaly urputné boje na všech stupních legislativního procesu, ke kterému nás přizvala Asociace výrobců a prodejců zbraní a střeliva, vedená tehdy Rudou Fulínem. Tyto boje vyvrcholily přijetím zákona č. 119/2002 Sb., který byť v mnoha novelizacích funguje dodnes.

Zákon č. 119/2002 Sb., byť má jistě chyby, je doslova milníkem v boji o právo na vlastnictví zbraní nejen pro LEX, ale pro celou střeleckou komunitu. Nejde jen o to, že díky tomuto vítězství se LEX etabloval mezi uznávané organizace hájící majitele zbraní. Ten zákon je naprosto přelomový i v metafyzickém měřítku. Poprvé totiž jasně definoval nárokový systém pro získávání zbraní, pokud uchazeč splní zákonné podmínky. Mnohým, zvláště těm, kteří se narodili či vyrůstali v době platnosti tohoto zákona, to připadá jako normální věc. Jenže ona není. V západní Evropě, která pro nás byla vzorem v době útlaku, taková legislativa prakticky nikde neexistuje a o vydání oprávnění rozhoduje pouze úředník, v mnoha zemích dokonce bez jasně stanovených mantinelů.

Tedy ještě jednou - jsme jedna z mála zemí v Evropě (a nejen v EU), kde občan má právo získat zbrojní průkaz a zbraň, pokud splní podmínky, i když by se to úředníkovi či eráru nelíbilo. A je nanejvýš smutné, že takové zákony mají v EU dnes jen postkomunistické země (kromě ČR ještě Slovensko, Litva a Estonsko).

 Od roku 2002 do roku 2015 nastala druhá etapa existence LEXu. V této době šlo o udržení zákona v jeho podobě. Pacifisté a odpůrci svobody sice prohráli, ale rozhodně se nesmířili s prohrou. A pod různými záminkami se snažili tento zákon zrušit nebo ho pomocí různých legislativních návrhů znefunkčnit. Při prakticky každé novele byla otevřena otázka plošných psychotestů. Při každé novele někoho napadlo omezit alespoň něco (ráže, počet zbraní na osobu, přebíjení nábojů, povinné pojištění pro majitele zbraní, daně a poplatky apod.).

Ony samozřejmě nebyly všechny novely špatné. Každý zákon technicky zastarává a jeho novelizace je dobrou možností, jak ho přizpůsobit měnící se době. Ale i u technických novel byl LEX a jeho spojenci ve střehu, neboť nepřátel bylo a je stále dost.

 Dalším mezníkem byl masakr v Uherském Brodě. Jeho výsledkem bylo prolomení domovní svobody při zajišťování zbraní u potenciálně nebezpečných duševně chorých lidí. Ortodoxního libertariána taková věc zděsí a ani my z ní nejsme nadšeni, na druhou stranu tato věc mohla onomu masakru předejít a samotný institut vymožení zbraní je legislativně dosti omezen.

Ačkoliv všude ve světě takové události vyvolávají oprávněné zděšení, v ČR se objevily i jiné názory. Třeba proč neměl zbraň někdo z obětí nebo otázky nad vedením policejního zásahu proti střelci. Já i můj přítel z Anglie jsme zažili podobný pocit. Jenže na rozdíl od mého přítele, který atmosféru doma neustál a přestěhoval se do ČR, my ano. Je pravdou, že oba masakry dělí 18 let, a za tu dobu „čas trhl oponou a změněn svět“. jak praví klasik. V Anglii použily elity tento masakr k vyvolání hysterie proti zbraním a jejich majitelům. V ČR zazněly kromě výkřiků i racionální hlasy a analýzy, které nakonec rozhodly v náš prospěch. Troufám si tvrdit, že je i zásluhou LEXu a jeho spojenců, že se v době, která dělí obě tragédie, se v ČR změnil názor veřejnosti.

 Třetí etapou, kterou považuji stále za otevřenou je „boj s vnějším nepřítelem“. Tím nepřítelem je hloupost jako univerzum, která se neomezuje jen na naší kotlinu. V souvislosti s masakry ve Francii napadlo potentáty v EU, konkrétně v Evropské komisi, že by bylo dobré zakázat zbraně, protože ak se to správné a tak to má být.

Mohu hrdě prohlásit, že to byl opět LEX a jeho spojenci, kteří oslovili europoslance nejen z ČR a dalších zemí. A i když směrnice prošla (byť v mnohem méně idiotské podobě než byl původní návrh), měla jeden Eurokomisí nezamýšlený dopad. A sice spojila Evropany napříč kontinentem. Jenže nikoliv pro EU, ale proti ní. To pomohlo i LEXu stát se hráčem na mezinárodním poli.

Nyní pomalu, ale jistě vstupuje LEX do čtvrtého věku. Věku lidí, jak by řekl půlelf Elrond.

Aktivity LEXu se rozšiřují, pole působnosti se zvětšuje. LEX překročil své původní zadání. I když jsme se vždy bránili srovnávání s NRA (která vychází z jiného prostředí a tradic), nakonec nám nezbyde se stát podobnou organizací.

Bude třeba se zabývat nejen bojem, ale i tvořením. Tak jako LEX pořádá sportovní disciplínu LOS, bude se v budoucnu muset více věnovat výchově budoucích generací, při současném přesvědčování těch stávajících. Zní to jako klišé, ale pokud chceme právo na zbraně i pro naše děti, pak je dobré je zapojit již od začátku. Ona nenávist ke zbraním totiž není zpravidla vrozená, ale získaná. U někoho přejímáním oficiální propagandy bez možnosti ověřování faktů, u jiného jako módní doplněk jeho společenského statusu. Je to práce nevděčná a dlouhá s nejistou vidinou budoucnosti. Jenže někde se začít musí a současná pozice LEXu je právě plodem předchozích dvaceti let.

No jo, ale kam se poděl onen přítel z Anglie z počátku našeho vyprávění?

Jak asi tušíte nikam.
Stále tu je.
Nikam neodešel.
Ani nemusel.
A budeme-li stále a trpělivě (mnohdy bez vidiny okamžitých zisků) dělat totéž, pak tu i zůstane.
Napořád.

Tím přítelem je můj revolver Smith&Wesson model 586 v ráži .357 Magnum, který mě i celý LEX věrně doprovází po celých dvacet let. Dostal se sem v rámci výprodeje zbraní z Anglie, kde byly rok předtím zakázány.

Za tu dobu se ošoupal, omlátil, ale stále je při síle a za dvacet let boje za práva majitelů zbraní a cca 70 tisíc výstřelů je stejný a spolehlivý jako tehdy.

A věřím, že takové přátele nemám jen já, ale i vy. A bylo by hloupé po tak dlouhém přátelství o ně přijít. Proto udělejme vše pro to, aby zůstali přáteli i vašim dětem.

S úctou a díky za vaší práci a podporu

Tomáš Trávníček - prezident LEX z.s.