Čas od času nám média přinesou zprávy o tom, jak se někdo či někdo někoho poranil, usmrtil při manipulaci s vlastní nebo čísi zbraní. Majitelé legálně držených zbraní, zastánci práva na držení zbraně v takových chvílích vždy trnou, jak by se to mohlo promítnout do zpřísnění zákona či pravidel pro získání zbrojního průkazu a potažmo možnosti držet zbraň. O čemž se množí spekulace v souvislosti s Evropskou unií, že se možná něco takového chystá, jak kdosi kdesi slyšel a podobně.

Ať už to tak je nebo není - v zájmu každého člověka, jenž si pořizuje legálně ze zákona zbraň pro svou obranu, by mělo být naučit se z ní jak dobře střílet, tak s ní i spolehlivě a bezpečně zacházet. Aby v případě, je-li nucen jí použít, ale i při tréninkovém či kondičním střílení, nebyl spíše nebezpečný sám sobě a svému okolí než útočníkovi či terči na střelnici. Tady ještě více než při každé jiné lidské činnosti vystupuje do popředí nutnost učit se, zdokonalovat se a naučené si opakovat.

Jde o otázku osobního přístupu a odpovědnosti, neboť úspěšné zvládnutí testů na získání zbrojního průkazu a oprávnění držet zbraň ještě neznamená s ní zároveň i umět. Co by mělo být alfou a omegou pro každého držitele zbraně jsme se ptali Oldřicha Šelenberka, instruktora boje zblízka MUSADO a jednoho z ředitelů společnosti SCSA Security s. r. o. v Praze – Čimicích, která poskytuje především komplexní služby v oblasti ochrany majetku a osob, ale také zajišťuje pro veřejnost i výcvik bojových a branných sportů a už od roku 1993 provozuje vlastní projekční střelnici pro zdokonalovací výcvik ve střelbě.

Naposledy se zpráva zmíněná v úvodu týkala i městského strážníka, tedy osoby, která má zbraň svěřenou k výkonu svého zaměstnání, jenž se při manipulaci s ní na služebně zranil. Kdybychom se ohlédli více zpátky, rozhodně by nebyl jediným případem svého druhu…

Jsou dva typy lidí, co si dělají zbrojní průkaz, aby mohli držet zbraň a střílet. Ti, kteří chodí střílet pravidelně, bezpečnou manipulaci se zbraní zvládnou a časem v tom získají i nějakou rutinu - nemluvme v této souvislosti o stereotypu, jenž jak se říká, na druhé straně zabíjí. A pak tací, co raději strčí zbraň do šuplíku, protože je pro ně těžká, nebo jí nosí nevhodně někde v aktovce a na střelnici zajdou možná jednou za rok. Těm samozřejmě i nějaké počáteční návyky, jestli nějaké vůbec měli, nejsou nic platné, protože onen zdokonalovací proces střílení, manipulace se zbraní a opakování všech těch věcí okolo toho chybí. To je špatně.

Nejhorší pak je, když si tato druhá, takzvaně riziková kategorie lidí nakročí někam do bezpečnostních složek, kde stačí, že mají zbrojní průkaz, mohou tedy ze zákona držet zbraň a používat jí. Pak se může stát, že si sami sobě nebo někomu jinému něco udělají. Všichni dobře víme, že v bezpečnostních složkách chybí peníze a nejsou tedy ani na výcvik, střelecké instruktory, náboje a tak ani proces nějakého zdokonalování strážníků a policistů v použití zbraně a ve střelbě nemůže být takový, jaký by měl být.

Pořizuji-li si zbraň na svou obranu, rodiny, svého majetku, měl by být můj zájem umět s ní zacházet prioritním, o nutnosti znát příslušné zákony a ustanovení o nutné obraně jako když bičem mrská ani nemluvě – vždyť neznalost zákona neomlouvá. Cvičit se ve střelbě mohu ale jen na střelnici, kde se většinou praktikuje jen ,,mířenka“ na papírové terče a nic víc, což se mi zdá trochu málo.

Já bych to takhle rozhodně neviděl, ani nepaušalizoval. Jsou střelnice, kde si můžete zaplatit instruktora, který se vám bude věnovat po všech stránkách a manipulaci se zbraní, tasení, přebíjení, řešení závad a jiné praktiky vám kvalifikovaně ukáže. Když si to samozřejmě zaplatíte. Toto doporučujeme hlavně začátečníkům a takzvaným svátečním střelcům. Jestliže má ale někdo pocit, že instruktora a nějaké vedení nepotřebuje, tak většinou přijde na střelnici, pověsí si terč, na nějakou vzdálenost to do něj vysype a – udržel jsem to v černém, je to dobrý. Už ale nemá zpětnou vazbu, kontrolu, nikdo mu nekouká na ruce, jak zbraň drží, jak u toho stojí, jak nabíjí, přebíjí a tak.

Dobře, stejně ale na střelnici běžného komerčního typu, jichž je tu většina, mě instruktor naučí zase jen to základní statické, zase budu střílet jen na terč rovně před sebe, kde mimo něj nikdo a nic víc není, což v mezní opravdové situaci třeba na ulici může být úplně jinak…

Pravda, tam se nenaučí vnímat střelecké pozadí, za terčem je jen dopadiště a tedy bezpečný prostor, žádní lidé, děti, auto, kočárek a podobně. Nikdo na něj nevybíhá se zbraní, neopětuje palbu, nelehá si, nemění pozice, nemá rukojmí – to všechno musí střelec při sebeobranné střelbě v krátkém časovém úseku brát na zřetel - a na střelnici to není vlastně ani v objektu, tedy v prostoru s dalšími záludnostmi a překvapeními. Pokud nějaký děj neprobíhá více méně jakoby v reálu alespoň na plátně, což umožňuje např. naše projektová střelnice, pak se lidé nenaučí a ani si nemohou alespoň vyzkoušet možné vzniklé situace nějak řešit.

Jsme tedy zajedno, že instruktor na střelnici tedy může naučit jen návykům, jak se zbraní správně a bezpečně zacházet, jak jí držet, ale bránit se zbraní ne?

Těžká otázka, opět bych to nerad paušalizoval. Jsou dobří a špatní lidé, jsou dobří a špatní instruktoři….. Pokud se budeme bavit konkrétně o pudové nebo obranné střelbě, tak střílení na papír je jen jedna jejich část, avšak pokud si člověk neprožije pod stresem nějaký adrenalin typu můžu – nemůžu, mám zákonný důvod, koho dřív-jsou-li dva, pak bez toho se v podstatě nemůže sebeobrannou střelbu naučit. Jestli však někdo chce jen závodit a vyhrávat medaile, pak mu to pro začátek stačí.

Spousta sportovních střelců střílí velmi dobře a měli by se tedy umět i relativně velmi dobře bránit. I když, jak už bylo zmíněno, umět zasáhnout terč, který se nehýbe a neopětuje palbu ještě nezaručuje, že se budu umět i bránit v boji o život. To je pořád dokola a s tím zápasí všichni střelci. Samozřejmě nejlepší variantou je, když člověk nemusí nikdy střílet. Protože jak už jednou vytáhne zbraň a začne, znamená to vždy nějaký problém a dilema: zda to bylo oprávněné, jaké budou následky a tak dále. Pokud si ale člověk pořídil zbraň pro obranu, měl by s ní umět opravdu dobře zacházet. Což znamená zvládnout rychlost, tasení, úchop, krytí vlastní osoby, najetí pozadí, vyhodnocení situace, a tak dále – stále dokola.      

Vaše projekční střelnice SCSA, kterou jsme si mohli dneska i vyzkoušet (nebo podobná v Liberci) možnosti pro skutečnou sebeobranu se zbraní, ať již na ulici nebo v různých objektech a situacích, věrně simuluje. Mám zájem o zbroják, chci to umět se zbraní, přijdu tedy za vámi. Co mě můžete nabídnout?

V podstatě kompletní servis. Přijdete netknutý, zaplatíte si nějaké hodiny, vezme si vás instruktor do výcviku a jedete pěkně od začátku, jak to vyžaduje zákon. To znamená držení zbraně, bezpečná manipulace, přebíjení, řešení závad, povelová technika na střelnici, až po rozdělení zbraní, střeliva a tak dále. Pak pokračujete se zbraní jakoby teoreticky, takzvaným sušením se zbraní a pak následuje střelecká praxe. To znamená učit se mířit a střílet z různých pozic, úhlů, za překážkou, pravou rukou, levou rukou, v kleku a podobně. Máte-li zájem udělat si zbrojní průkaz, tak jde ale v první řadě spíše o zvládnutí základů, abyste netrpěl nějakým zlozvykem, který pak předvedete u zkoušek a komisař vás vyhodí. Chodí k nám jak nováčci, zájemci o kondiční střelbu, tak i vysloveně zájemci jen o obrannou střelbu. Podle jejich přání jim připravujeme různá zátěžová cvičení, řešení nestandardních situací a společně pak provádíme jejich vyhodnocení: co bylo špatně, kdy se špatně kryl a nebo proč nezasáhl…

Přijdu tedy takzvaně z ulice a projevím zájem o výcvik obranné střelby. Bude se lišit nějak zásadně od toho, který absolvují například příslušníci bezpečnostních složek?

Existují různé úrovně takového výcviku, ale podle mě by všichni měli začínat od nuly, tedy od oněch omílaných zásad, jimiž jsou držení zbraně, manipulace s ní, bezpečnost a tak dále. A samozřejmě čím výše člověk v nějaké hierarchii je, tedy potřebuje to například ke své práci detektiva, bezpečnostní služby, policisty či vojáka, pak se navozují k řešení ony zmiňované situace pod stresem. Třeba za špatného osvětlení, nebo hraje hlasitá muzika jako na diskotéce, kdy nemůžete ovládat lidi hlasem, neslyšíte, kdo vám přijde za záda a podobně – zkrátka simulují se zde určité modelové situace při nichž bude muset člověk pracovat a případně i použít zbraň.

Byť to je na projekční střelnici také jen „jako“, promítané situace jsou velmi sugestivní a je to přece jen značné přiblížení se realitě a adrenalinu. A stresu je u toho spousta, to jsem si vyzkoušel na vlastní kůži. Ti, kdo chtějí mít šanci v mezní situaci při obraně uspět, by měli takovouto střelnici určitě využívat.

Návyky a rychlé rozhodování na ní trénují i profesionálové, protože si můžete vybrat z mnoha jednodušších, složitějších i velmi složitých situací. Nebo si promítnout svůj vlastní speciální program a podle něj trénovat. Máme zde nějakou základní škálu videí – banka, příjezd na chatu, situace na ulici a tak dále. Dají se ale naprogramovat i situace, které si sami lidi přinesou, my to například i bezpečnostním složkám přímo doporučujeme. Aby si natočili třeba zákrok v letadle, u konkrétního objektu, který hlídají, zákroky u auta a tady pak mohou reálně trénovat. Jinak bych to řešil podle kategorií zbrojního oprávnění, myslivec naší střelnici asi ke své činnosti tolik nepotřebuje…

Na závěr bych se chtěl optat, zda by povšechně nemělo logiku, aby žadatel o zbrojní průkaz v nějaké míře nejprve absolvoval alespoň v základní míře na takovéto střelnici nebo jinde se zkušeným instruktorem výše zmíněný výcvik, aby věděl, s čím se může setkat a zda do toho udělat si zbrojní průkaz vůbec půjde?

To by se zaprvé asi nikdy do zákonných mantinelů nedostalo a za druhé takhle zájemci o zbrojní průkaz neuvažují. Neuvědomují si, že když střela vyletí z hlavně úsťovou rychlostí kolem 300 metrů za vteřinu, nejde už zastavit nebo vrátit. Někteří lidé (neříkám samozřejmě všichni) si často pořizují zbraň jen jako novou hračku a také tak se k tomu staví. Pokud se ale pravidla nenastaví hned na začátku, to znamená vydání zbrojního průkazu za takových a takových podmínek a nebude to někde zakotvené, potom to bude stále jenom čistě o tom „udělat si prostě zbroják“. A nějaké „mám zbraň, střílím-nestřílím“, to je jedno. Další zpětná kontrolní vazba už není.
Když pak vidíte některé z těchto lidí, co na střelnici dělají, máte chuť zajít si pro neprůstřelnou vestu a zavřít se za neprůstřelné sklo. Získáte-li již na začátku špatné návyky, zpravidla vám zůstanou navždy. Jak to bohužel známe i z jiných případů lidské činnosti. Možná by to ale stálo za úvahu. Když chcete řidičský průkaz, taky musíte nejprve odjezdit nějaké praktické hodiny v živém provozu…

Text: Jiří Knotek, foto: Zdeněk Kašťák