Třináctého července odhlasoval Evropský parlament (výbor IMCO) svůj návrh Směrnice o nabývání a držení zbraní. Mezi naší střeleckou veřejností to vzbudilo velký ohlas a nevoli. Přestože je tento návrh Parlamentu rozhodně lepší než původní text Komise z loňského roku a určitě přijatelnější než návrh holandského předsednictví schválený v Radě, stále obsahuje několik omezení, která nejsou pro Českou republiku přijatelná.

Část této nevole dopadla také na hlavu europoslankyně Dity Charanzové, která se jako stínová zpravodajka podílela na přípravě právě přijatého návrhu a v závěrečném hlasování se zdržela. Někteří držitelé zbraní to možná vnímají jako podraz. A navenek to tak může vypadat hlavně pro ty, kteří nevědí, jakou úlohu v týmu zpravodajů česká europoslankyně ve skutečnosti hrála.

Paní poslankyně, jak ta jednání vlastně probíhala?

Směrnice má velkou podporu v celé řadě zemí. To se ukazuje už od samého začátku všech jednání a potvrdilo se to nakonec i při nedávném hlasování v Radě. Nutno říct, že to není jen kvůli politické objednávce, ale i proto, že teroristické útoky ve Francii opravdu odhalily nedostatky uvnitř Unie, černému trhu se zbraněmi se nám tu daří určitě víc, než bychom si přáli. Nemyslím samozřejmě zbraně legálně držené, ty při útocích nefigurovaly, tam problémy opravdu nejsou.

Kde jsou tedy ty problémy, které by směrnice řešit měla?

Například útok v redakci časopisu Charlie Hebdo byl spáchán útočnými puškami, které byly předělané na slepé náboje tak ledabyle, že k jejich zpětné aktivaci na ostré stačilo teroristům pár minut práce s vrtačkou. Patrně totéž se stalo v případě útočníka, který střílel minulý týden v obchodním centru v Mnichově. Masakr v klubu Bataclan byl zase spáchán zbraněmi, které se před lety ztratily z vojenských skladů. Jedna byla dokonce legálně vyvezena z EU do USA a nějakými pokoutnými cestičkami se vrátila zpět. Z toho je naprosto zřejmé, kudy by se měla ubírat naše snaha, aby to mělo smysl: za prvé na technické provedení zbraní znehodnocených a poplašných, aby se zabránilo jejich nelegální konverzi na ostré, a za druhé na zlepšení přehledu o pohybu zbraní, aby nám prostě neunikaly do černé sféry.

Nebylo by lepší se celý návrh pokusit shodit ze stolu a začít znovu?

V téhle fázi projednávání už to bohužel není úplně reálné. Jak jsem říkala, politická vůle přijmout nějaká opatření je opravdu velmi silná. V takové situaci bouchat pěstí do stolu a říkat na všechno „NE, NE, NE“ - to vypadá dobře v médiích, ale skutečné výsledky bývají žalostné. Pravidelně to končívá tak, že když ostatní vidí, že se s vámi nedohodnou, tak se jednoduše dohodnou bez vás. Prostě vás přehlasují. Ve výsledku sice máte u veřejnosti body za tvrdý a charakterní postoj, ale k vyřešení samotného problému nepomůžete. Odhlasované znění je obvykle legislativní paskvil, s kterým pak už nikdo nic nenadělá. Samozřejmě, že pokud finální text, k němuž se po všech dalších jednáních dopracujeme, nebude odpovídat mým představám a budu mít pocit, že může poškozovat české majitelé zbraní či jiné skupiny, ruku pro směrnici nezvednu. Udělat to ale v této fázi jednání by bylo jednak zbytečné a jednak politicky nemotorné, abych tak řekla.  

Cestu nějaké dohody tedy považujete za přínosnější?

Určitě. Od začátku jsem k problému přistupovala tak, že pokud Komise navrhuje kromě řady nesmyslů taky řešení skutečných problémů, tak není na místě návrh smést ze stolu jako celek, ale vzít ho a přepracovat tak, aby smysl dával. Vyškrtat nepotřebné body a ty potřebné přepsat tak, aby fungovaly. Inspiraci jsem hledala v české legislativě a samozřejmě u LEXu, tady si musím přihřát polévku, protože tahle spolupráce funguje skvěle a fakticky mi pomáhá s argumenty i věcnými připomínkami. Navíc jsem třeba v Bruselu už na jaře zorganizovala velkou konferenci, kde se ke směrnici opět vyjadřovali zástupci odborné veřejnosti, asociací držitelů zbraní, výrobci, ale třeba taky Europol. Každý si řekl své, pro mě jako zpravodaje směrnice to bylo fakt přínosné, slyšet jeden každý hlas.

Jak tedy takový návrh přepracovat?

Mnohokrát bylo řečeno, že český zákon o zbraních je mezi nejlepšími na světě a že Evropa by se od nás v tomhle směru měla spíš učit. Pro mne byla pozice stínového zpravodaje výbornou možností to uvést do praxe. Právě proto většina úprav vypadá tak, že se České republiky v podstatě netýkají. Hodně mi v tomhle pomohla hlavní zpravodajka směrnice Vicky Ford, která je z britské strany konzervativců. Preferuje změny co nejmenší, a pokud možno vyzkoušené a ověřené. Když jsem třeba tvrdila, že poloautomatické zbraně vyrobené z automatických není potřeba zakazovat, protože ta přeměna jde udělat tak, aby byla nevratná, a že u nás to máme už přes deset let a funguje to – tak na takové argumenty zpravodajka hodně slyšela.

Takže žádné vyjednávání o kompromisech?

Ale ano, samozřejmě že to bylo vyjednávání o kompromisu. Vždycky je to vyjednávání o kompromisu. Ale držela jsem se toho, že ideální kompromis má vypadat jako náš zákon o zbraních, a v tomto smyslu jsem ústupky nabízela i požadovala. Třeba když se řešilo, že by se mělo omezit držení zbraní kvůli masakrům, které páchají duševně narušení lidé, tak jsem tlačila na to, že by se to mělo řešit zavedením požadavku na zdravotní způsobilost, který u nás už máme.

Nakonec tam ale stejně zůstaly ty dva problematické body – zákaz některých zbraní se sklopnými opěrkami a zákaz samonabíjecích zbraní s kapacitou přes dvacet nábojů.

Ano, a hodně mne mrzí, že mne lidé podezřívají a obviňují, že jsem to odsouhlasila nebo za něco vyměnila. Není to pravda, v těchto dvou bodech jsem byla proti. Totiž, abych to vysvětlila. V některých bodech (a tyto k nim patřily) jsem já a někteří kolegové trvali na odděleném hlasování, byla to cesta, jak zvýšit šanci na to, že neprojdou. Názory tu byly velmi vyostřené i mezi zpravodaji - například Ital a Francouz se drželi zuby nehty toho, že se to musí zakázat, a na druhé straně já a polský kolega jsme trvali na tom, že pro naše země je to nepřijatelné a že se proto jedná o naprosto zásadní pozici. Bohužel, byli jsme přehlasováni. Ale zabojovali jsme.

Ve finálním hlasování jste se ale zdržela.

Ano, a stojím si za tím, že je to takticky správně. Ke schválení stejně musí být většina pro, takže „zdržet se“ je v praxi totéž jako „hlasovat proti.“ Vysílá to ale odlišný signál. Hlas 'proti' obvykle znamená, že dotyčný je rozhodnutý a nemá smysl se s ním dál bavit. Jako stínová zpravodajka jsem v pozici, že povedu další jednání o konečné podobě směrnice. Pro mne tohle byla jediná možná cesta, jak si vytvořit prostor pro prosazování dalších bodů v následných jednáních. Navíc jsem přesvědčena o tom, že tento návrh je o 80 % lepší než ten původní návrh, který v listopadu předložila Komise.

Přesto vám ale někteří tento nerozhodný postoj vyčítají…

Každý úspěch při vyjednávání znamená, že vám někdo ustoupil. Vezměte si třeba, že původní návrh byl úplně zakázat poloautomatické zbraně vyrobené z automatických, což velmi podporoval italský socialistický zpravodaj. Já jsem na něj tak dlouho tlačila s tím, že u nás ty zbraně má spousta lidí, a je to u nás velké téma, a žádné bezpečnostní problémy s tím nejsou, ale určitě by byly, až by se začaly ztrácet atd. atd. Až nakonec argumenty zahnaný do rohu řekl „no dobře, ať si ti vaši Češi ty flinty pro mne za mne nechají“. Kdybych já po tomto i dalších bojích, které jsem nad úpravami svedla se svými kolegy, hlasovala proti celkovému návrhu – to znamená i proti všem ústupkům, které mi kdo udělal – tak by se se mnou příště už nikdo nebavil. U prvního dalšího jednání (a že nás jich čeká nesčetně) bych byla za kverulanta, proti kterému se radši všichni spojí.

Jaká další jednání? Návrh už je přece odhlasovaný.

Jsme v poločase. Pokud to shrnu: po 13. 7. máme odsouhlasený text, resp. pozici za Parlament, máme odsouhlasenou pozici Rady (tedy členských států EU). Teď nás čeká jednání, kde se mají Rada a Parlament shodnout na jednotném textu. A cesta ke kompromisu určitě nebude jednoduchá, pohled Parlamentu a pohled Rady se liší v mnoha ohledech. Takže ne jedno, ale určitě několik kol jednání je před námi…

Jak to vlastně v tom kruhu zpravodajů vypadalo? Kdo byl na které straně?

Asi nikoho nepřekvapí, že hlavními podporovateli všech možných omezení zbraní byl francouzský zpravodaj za zelené Durand, výrazně podporovaný italským zpravodajem za socialisty Cofferatim a v určitých momentech také stínovou zpravodajkou EPP (Evropské lidové strany). Na druhé straně jsem byla hlavně já, polský zpravodaj Iwaskiewicz, a do značné míry také hlavní zpravodajka Vicky Ford, která jednání řídila. Ta nám velmi pomáhala. Vždycky když někdo hodil na stůl nějaký politický požadavek, a my jsme namítli nějaký technický nebo praktický argument, jako „to je technicky neproveditelné“ nebo „to už se zkoušelo a nefunguje to“, tak Vicky vždycky od dotyčného žádala, aby se k tomu nějak postavil a vypořádal se s tím. Právě tímhle způsobem se nám podařilo z původního návrhu odstranit tolik nesmyslů. Jsem taky ráda, že vyšla vstříc mému požadavku, že Komise musí zpracovat dopadovou studii právě na tu spornou kategorizaci zbraní, od které očekávám, že nám dodá konkrétní informace o tom, jakých typů zbraní se navržená opatření mohou dotknout a jestli to jsou opravdu ty zbraně, které představují vysoké riziko zneužití. Takové informace nemáme a bez nich není možné se správně rozhodnout. Tady bych mimochodem ráda poděkovala lidem z českého ministerstva vnitra a zástupcům střeleckých sdružení, kteří mne za ČR právě těmihle cennými argumenty celou dobu zásobovali.

Často se také ozývá otázka, jestli Česká republika může Směrnici odmítnout...

Možná to bude znít trochu alibisticky, ale myslím, že tohle už není otázka na mne. Já mám text směrnice na stole v EP a budu se snažit o to, aby byla co nejvíce šita na míru českému prostředí. To, co teď potřebujeme, je maximální koordinace mezi vládou a europoslanci a musíme táhnout za jeden provaz. Já jsem třeba ráda, že v jednáních mám za sebou celou frakci evropských liberálů a demokratů, je škoda, že se ostatním českým europoslancům nedaří ovlivňovat pozice jejich frakcí, určitě bychom tím měli větší šanci na úspěch.

Ale jaký užitek může Česká republika ze Směrnice mít, když to všechno, co je tam rozumné, máme už dávno zavedené?

To máte pravdu, v ČR celá řada opatření už platí, ale ne vždy tomu tak je v okolních státech. To v nich působí problémy, které v otevřeném schengenském prostoru občas přetékají přes hranice. My máme třeba důkladné předpisy pro znehodnocování zbraní, ale co je nám to platné, když jiné státy mají předpisy laxní – a při otevřených vnitřních hranicích to prostě neuhlídáte. Ono se často nadává, že EU unifikuje kdeco, a já osobně si taky myslím, že to Komise často přehání. Ale na druhé straně vidíme, že jsou prostě věci, kde je to naopak hrozně potřeba. Jestli se tady zabýváme pravidly typu „když se vojenská automatická zbraň vyřadí z evidence s tím, že je znehodnocená a může se prodávat volně jako dekorační kus železa, tak musí být zaručeno, že to už opravdu nikdy střílet nebude“, tak pak mi sjednocení pravidel připadá rozumné, protože stačí, aby se jeden stát zachoval nedůsledně, a mají brzy problém i všichni ostatní.

David Karásek
člen představenstva LEX z.s.