Dlouho jsem váhal, zda se mám k dané věci vyjádřit neb nejsem právník. Nicméně, po shlédnutí pořadu ČT 168 hodin, jsem došel k názoru, že je asi potřeba k tomu něco dodat. Jednak ono zpravodajství bylo silně manipulované. Názory, které se nehodily byly důsledně odfiltrovány. Zarazily mne však reakce některých právníků, z nichž vyplývalo, že jaksi neví o čem mluví. Jeden advokát tam např. vykřikoval, že přece tady nebudeme střílet do vzduchu (myslím, že použil i slovo samopal) nebo do lidí jako v Americe atd.

Ve všech reakcích na daný výrok NS jsem postrádal pozastavení se nad důsledky výše uvedeného výnosu.

Samozřejmě předpokládám, že budu kritizován právníky, ale to je vcelku pochopitelné. V uvedených paragrafech se ani nehodlám zamotávat. Spíše bych se zabýval otázkou přirozeného práva a citu lidí pro spravedlnost. Dále bych si dovolil se zabývat ještě dalším významným prvkem naší současné společnosti, který také nebyl nikde zdůrazněn, je zmíněn okrajově v tiskovém prohlášení a je I obsahem judikátu, ale je o to nebezpečnější – posuzování práva občana na rozčilení, rozrušení apod.

Nejprve tedy k důsledkům uvedeného výnosu. Z reportáže jsem pochopil, že v dané věci se neorientují jednak soudci NS, advokáti a pracovníci sdělovacích prostředků. Nikdo totiž jaksi nevzal v úvahu, že uplatnění judikátu v praxi ve skutečnosti dává zlodějům zcela volnou ruku. V zásadě také eliminuje i různé ochranky apod.

Ve chvíli, kdy zloděj již odchází, utíká, odjíždí jej nemůžete zastavit jinak než za použití násilí, tedy s rizikem, že jej zraníte ev. usmrtíte.  Pokud na něj budete křičet něco ve smyslu, že to se nedělá, výsledek je předem dán. Navíc pokud je kradeno zboží v hodnotě nižší než 5000 Kč, tak jde pouze o přestupek a tedy použití násilí na takovém zloději je diskutabilní již ze samé podstaty věci.

Starší, slabé a postižené občany tento výrok také postavil do téměř bezvýchodné situace. Doslovným vyražením zbraně z rukou těchto lidí dojde dřive nebo později k tomu, že se pro gaunery všeho druhu stanou vítanou lovnou zvěří. Bránit se nemohou, zločince zastavit také ne, tak jim zbývá pouze doufat, že je z radosti nebudou zločinci alespoň týrat. Představte si, že zloděj krade např. auto, na které si občan 6 let šetřil. V té chvíli (pokud vůz není pojištěn proti krádeži), občan přichází o značnou část svého pracovního úsilí i života. Vlastně je odsouzen k několika letům nucených prací. Když zloděje přistihne, tak má smůlu, protože buď je zloděj silnější a občan riskuje svůj život i zdraví. Nebo je silnější občan, ale pak se musí smířit s tím, že pokud zloděje přemůže, bude s největší pravděpodobností trestně stíhán on. Soudy budou vždy na straně zloděje, protože “on se jenom díval, chtěl se svézt, auto bylo již otevřené-on jej chtěl ochránit, měl nešťastné dětství, je z diskriminované menšiny atd.” Pokud nedojde rovnou k tomu, že dopadený zloděj podá na občana trestní oznámení pro napadení. Majitel-spořádaný občan je v té chvíli v drtivé nevýhodě, protože není s justičním divadlem obeznámen, oproti zkušenému kriminálníku je v nevýhodě a neví, jak se chovat. Advokát mu většinou nepomůže. Tak se velmi snadno může stát, že poškozený nejen, že může přijít o majetek, ale také o čest, svobodu, rodinu a celkově může mít zničený život.

Proč? Právě díky existenci absolutního popření základních přirozených práv spořádaného občana. Ve jménu obhajoby práv zločinců došlo k tomu, že státní moc se v zásadě vyžívá již pouze na občanech, respektujících zákony. Ti ostatní na tuto moc kašlou, protože je v podstatě bezzubá. Policie je k smíchu. Stačí tak ještě na tlučení různých protirežimně se projevujích skupin demonstrantů, ale to je tak vše. Pokud se podíváte na statistiky objasněnosti krádeží aut apod., tak musíte dojít k závěru, že něco hlásit má smysl pouze tehdy, když to potřebujete pro pojišťovnu. Jinak jde o ztrátu času a nervů.

Máme sice ústavu, která nám dává jakási práva, ale zároveň v rámci zákonů, vydávaných pod záštitou této ústavy, jsou nám práva upírána. K čemu je deklaratorní právo na majetek, když jej nelze účinně bránit? K čemu je deklaratorní právo na život, když je zároveň téměř nemožné jej bránit, protože zbraně jsou lidem zákony vyráženy z ruky? K čemu je celý justiční systém, který není schopen ani za 15 let vyřešit případy a finálně z poškozených dělá viníky?

Jenže zároveň s tím vším má stát v záloze proti slušným občanům ještě jednu zbraň, kterou lze kdykoliv použít (tedy pokud se to hodí). Tou zbraní je § 367 TZ Nepřekažení trestného činu, kde se mimo jiné píše toto:

(1) Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin vraždy (§ 140), zabití (§ 141), těžkého ublížení na zdraví (§ 145),…. , zbavení osobní svobody (§ 170), … loupeže (§ 173), braní rukojmí (§ 174), vydírání podle § 175 odst. 3 a 4, … , znásilnění (§ 185), … , krádeže podle § 205 odst. …. a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazí, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta; stanoví-li tento zákon na některý z těchto trestných činů trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším.

 

 

(2) Kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1, není trestný, nemohl-li trestný čin překazit bez značných nesnází nebo aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání. ....

A jelikož nejsem právník, tak pak tomu judikátu NS nerozumím i ve světle Trestního zákona. Prostě já mám povinnost, ale ta neplatí, pokud se ji snažím naplnit. Za její naplnění jsem potrestán…

Nejsem plně obeznámen s předmětným případem onoho judikátu, ale mám takový neodbytný pocit, že zastavení zloděje na útěku, je zabránění v dokončenítrestného činu krádeže.

Pokud se však tato povinnost na majitele kradené věci nevztahuje, tak by to někde mělo být zachyceno. Je to jak Hlava XXII. Ono vůbec ty zákony jsou psány tak, aby jim občan bez právního vzdělání nerozuměl. A to je špatně. Jaksi nechápu, pro  koho ty zákony vlastně píší. Nejspíše pro sebe, protože takto jim situace vyhovuje. Občan se musí dovolávat služeb právníků místo toho, aby v tak základní věci, jako je jeho majetek (jehož ochrana je tzv. zajištěna ústavou), mohl jednat bez obav, že bude následně mít smůlu. Ve jménu obrany práv zločinců jsme dospěli do stavu, který jim v rámci zákonů zajišťuje téměř úplnou beztrestnost. Teď vědí, že již nic neriskují. Riskovat již budeme pouze my, kteří ještě zákony respektujeme. Místo, aby lumpové věděli, že když něco zlého páchají, tak vždy riskují, tak se situace zcela obrátila.

Popsaná situace naznačuje, že Česká republika není právní stát, ale právnický a to je velký rozdíl. Není to již pohádka o právu.

Takový stav však dříve či později povede k rozkladu společnosti a vzniku paralelních struktur, které budou, alespoň zpočátku, přirozené právo vykonávat. Že se to později zvrhne, to jsme viděli již na mnoha případech z různých zemí. Naši soudci a politici by si však občas mohli připomenout film Přání smrti nebo přečíst Kmotra. Naznačeno tam bylo mnohé z toho, kam společnost dospěje, pokud bude potlačovat přirozenou touhu lidí po základní spravedlnosti.

Druhým závažným důsledkem, ze kterého je mi opravdu úzko, je fakt, že jacísí soudci se usnesli, že mají právo posuzovat úroveň rozrušení okrádané osoby a její duševní stav v době páchání trestného činu proti jejímu majetku. To je absurdní divadlo, které nenapadlo ani Orwella nebo představitele justice předchozích režimů. Mě okrádají, já jdu bránit svůj majetek a já musím dle pánů soudců posuzovat svůj duševní stav tak, abych náhodou v rozrušení zloději neublížil. To, když jsem četl, tak jsem si myslel, že se buď já nebo ti soudci nacházíme na rozdílných světech. Prostě to nechápu. Zloděj je v zásadě v pohodě (ví, že se mu tak moc stát nemůže), já jsem na mrtvici, protože mě již po několikáté vykradli, bojím se, asi se i zmítám v protichůdných pocitech a nyní mám zapnout regulátor naštvanosti, emocí atd. a rozmýšlet. To když čtete, že vůbec někdo si osobuje právo takto posuzovat Váš stav v době minulé, navíc bez vlastní zkušenosti s obdobným zážitkem a Vaší existenční situací, tak Vás musí mrazit. To je hrůza. Myslím si, že to je děsivé a na tom případu to nejhorší.

Je tady ještě jiná podivnost. Kdysi byl souzen za obdobný čin jistý ředitel obří firmy. Ten dostal přes ústa od jakýchsi ničemů. Šel domů, vzal si zbraň, sednul do auta a vydal se na lov pachatelů. Našel podivné auto a zaútočil na jeho posádku (prý byl přesvědčen, že to byli útočníci), auto vytlačil ze silnice atd. Finálně byl osvobozen. V případě výše uvedeného judikátu šlo asi vlastně o chudáka, který holt neměl tu správnou váhu a měl navíc smůlu, že se trefil. Nějak mi to nejde dohromady a nerozumím tomu.

Řekl bych, že soudcům i státním zástupcům  schází životní zkušenost s obdobnou situací, jako je popisovaná v onom judikátu. Kdyby ji měli, soudili by jinak. Kdysi prezident Klaus odmítl jmenovat mladé soudce s tím, že nemají dost životních zkušeností pro posuzování jednotlivých případů-souhlasil jsem s tím a naivně jsem si myslel, že na vyšších soudních instancích jsou lidé s jistým životním nadhledem, schopní posuzovat různé složité životní situace. Inu, mýliti se je lidské.

Na závěr bych si vypůjčil ještě srovnání dvou případů, které uvedl na svém blogu p. Okamura.

…..

Na ochranu majetku nám dává právo naše ústava. Ta je nadřazená jakémukoli zákonu. A jakémukoli zloději. Alespoň jsem stále toho naivního názoru. Pokud to nezvládá policie, nesmí nikdo bránit, abych si majetek chránil sám. Případ šesti let natvrdo za zranění dvou zlodějů mj. srovnal novinář Jakub Hájek s případem, kdy opilý řidič zranil chlapce, tátu a zabil jedenáctiletou dceru. Pachatel neměl řidičák - za opakované řízení v opilosti už mu ho dřív policie zabavila. Auto nemělo ani techničák. Recidivista dostal 3 roky.

"Vítejte zkrátka v zemi, kde oko zlodějky má větší hodnotu než život jedenáctileté dívky."

http://okamura.blog.idnes.cz/c/181067/Strilet-na-zlodeje-neni-zlocin.html

Ing. Zdeněk Blažek, CSc.