Francie: Těžký život střelců

Francouzský vztah ke zbraním v historii i v současnosti není možné označit jinak než jako rozporuplný a současnou francouzskou legislativu bohužel jako silně restriktivní s tendencí se stále zhoršovat.

Zatímco v dobách království bylo užívání zbraní převážně záležitostí šlechty, za francouzské revoluce na konci 18. století se vlastnictví zbraně stalo symbolem občanství a ochoty bránit republiku. Dlouho ve Francii panovala ve vztahu ke zbraním značná liberálnost. Tato situace se radikálně změnila s druhou světovou válkou. V dekretu francouzské vlády z 18. dubna 1939 bylo civilní držení zbraní až na výjimky zakázáno. Vláda se totiž obávala, že by mohlo dojít k lidovému povstání, pokud by očekávaná válka s Německem přinesla populaci přílišné strádání. Tato situace samozřejmě velmi usnadnila další omezování držení zbraní německým okupantům, kteří měli obavy z povstání a partizánské činnosti. Rozkazem z 5. března 1942 byly zakázány všechny zbraně, dokonce i lovecké, a jedinou možnou výjimku měli ti, kteří získali písemné povolení od německých autorit. Po zbytek války tedy jedinou střelnou zbraní, kterou mohli Francouzi vlastnit, aniž by riskovali trest smrti, byly vzduchovky ráže 4,5 mm. Na území kontrolovaném vládou ve Vichy byly přijaty zákony podobné. Nejprve bylo zákonem č. 2 181 z června 1941 zakázáno držení zbraní Židy a tento zákaz byl v roce 1942 rozšířen na všechny francouzské občany. Jeho nerespektování se trestalo opět smrtí.

Osm kategorií

Všechna výše zmíněná omezení byla po skončení války formálně odvolána Provizorní vládou Francouzské republiky, která prohlásila všechny dekrety a zákony přijaté okupanty nebo vládou ve Vichy za neplatné. Co však bylo zachováno z nařízení z roku 1939, je rozdělení zbraní do osmi kategorií, které bylo potvrzeno i dekretem č. 73-364 v březnu 1973.

V první kategorii se nacházejí zbraně, střelivo a munice sloužící k vedení pozemní, námořní nebo vzdušné války. Do této kategorie spadá kromě klasického vojenského materiálu i jakákoliv zbraň, která používá ráži klasifikovanou jako vojenskou příslušnými ministerstvy, nebo dlouhé zbraně libovolné ráže určené pro vojenské použití. A samozřejmě také všechny plně automatické zbraně či například nukleární nebo laserové zbraně.

Ve druhé kategorii se nacházejí zařízení určená k nesení palných zbraní v boji – tedy cokoliv od tanku přes válečnou loď až po proudovou stíhačku.

Třetí kategorie obsahuje ochranné prostředky proti chemickému útoku.

Čtvrtá kategorie obsahuje zbraně určené k obraně – krátké zbraně na náboj se středovým zápalem, pokud nepatří do první kategorie, krátké zbraně na náboj s okrajovým zápalem, v pozdějších úpravách i dlouhé poloautomatické zbraně, jejichž zásobník a komora dokáže naráz pojmout více než tři náboje, a dlouhé opakovací zbraně, jejichž zásobník a komora dokáže pojmout více než deset nábojů.

Pátou kategorii tvoří zbraně lovecké.

Šestá kategorie je vyhrazena pro meče, bodáky, dýky a bojové nože.

Sedmá kategorie obsahuje zábavné a salonní zbraně, tedy zbraně na náboj s okrajovým zápalem, které nepatří do čtvrté kategorie, a dále poplašné zbraně.

Osmou kategorii tvoří zbraně historické.

Držení zbraní klasifikovaných v kategoriích 1 až 4 bylo v roce 1973 v podstatě zakázáno s výjimkou sportovního použití. Sportovní střelci měli možnost držet až šest zbraní z první nebo čtvrté kategorie a z toho až tři na náboj se středovým zápalem. Povolení pro takové držení se vydávalo na pět let.

Pro obranu domácnosti bylo možné získat povolení na jednu zbraň kategorie 4. Další zbraně se povolovaly jenom tehdy, pokud měl žadatel vícero bydlišť nebo chtěl druhou zbraň k obraně na pracovišti.

Zbraň není soukromým majetkem

Smutným pravidlem francouzské legislativy se stalo postupné zpřísňování s každou další legislativní změnou. Zejména se stále více a více skupin zbraní posouvalo „výše“, převážně do kategorie 4. Typickým příkladem byly například dlouhé samonabíjecí zbraně se zásobníkem na více než dva náboje nebo brokovnice-pumpy. Ty byly v roce 1995 rekvalifikovány do vyšší kategorie, a pokud jejich majitelé nesplnili nové podmínky držení, o zbraně přišli.

S tím se pojí ještě jiné francouzské specifikum, které může uším českého střelce znít dost strašidelně: Střelné zbraně podléhající povolení nejsou považovány za soukromý majetek, takže svému držiteli vlastně nikdy tak docela „nepatří“. A pokud z jakéhokoliv důvodu pozbude povolení k jejich držení nebo mu je odňato, stát mu zcela legitimně zbraně odejme a nechá je zničit. Některé zdroje uvádějí, že po legislativních změnách v roce 1995 bylo takto zlikvidováno přes půl milionu střelných zbraní.

Harmonizace k horšímu

V roce 1993 byl podniknut první neúspěšný pokus harmonizovat kategorie střelných zbraní s evropskou legislativou a zavést místo osmi kategorií jen čtyři. Tento pokus byl ale bohužel administrativně zcela nezvládnutý a vedl k již zmíněnému dekretu z 6. května 1995, který na jedné straně potvrdil staré dělení do osmi kategorií z roku 1939, na straně druhé ale velice drastickým způsobem omezil možnost civilního držení zbraní vůbec. Tato omezení byla ještě zpřísněna v roce 1998, kdy byl na návrh poslance Bruna Le Rouxe prodej zbraní 5. a 7. třídy omezen pouze na držitele loveckého povolení a na příslušníky sportovních střeleckých klubů.

Od roku 2010 se opětovně začalo s pokusy o zharmonizování francouzských kategorií zbraní se čtyřstupňovým dělením na zbraně zakázané, zbraně podléhající povolení, zbraně podléhající ohlášení a zbraně volně prodejné, obvyklým v Evropě. Okamžitě se vyskytly hlasy, které se obávaly, že vláda využije této příležitosti k ještě většímu zpřísnění legislativy. Ty se sice nepotvrdily, ale přesto v novém systému, který byl definitivně schválen v roce 2012 a postupně a poněkud chaoticky vstupuje v platnost, zůstala celá řada paradoxů a nelogičností.

Byl vytvořen národní registr osob, kterým je zakázán přístup ke zbraním (Fichier National des personnes Interdites d'Acquisition et de Détention d'Armes – FINIADA), do něhož mají přístup pracovníci národní střelecké asociace i prodejci zbraní. Do tohoto registru se člověk může dostat v důsledku odsouzení za trestný čin, pokud se léčí s psychiatrickou poruchou nebo rozhodnutím místní prefektury. Pro toho, kdo se do registru dostane, je přístup ke zbraním uzavřen.

Povolení jen pro členy

Nově vytvořená kategorie A (zakázané zbraně) obsahuje výbušné vojenské rakety a jejich odpalovače, plně automatické zbraně, zbraně maskované jako jiné předměty (které dříve patřily do 4. skupiny stejně jako většina civilních „obranných“ zbraní), průbojné, výbušné, zápalné střelivo a střelivo s expanzní střelou mimo zvláště povolené případy pro lovecké užití.

Zbraně nově vytvořené kategorie B (tj. na povolení) obsahují poloautomatické nebo opakovací krátké zbraně, jednoranné krátké zbraně na náboj se středovým zápalem, jednoranné zbraně na náboj s okrajovým zápalem, pokud jsou kratší než 28 cm, poloautomatické dlouhé zbraně se zásobníkem na více než dva náboje, opakovací a samonabíjecí dlouhé zbraně s hladkým vývrtem hlavně nepřesahující délku 60 cm a konečně civilní zbraně vzhledem připomínající zbraně plně automatické. Tyto zbraně je možné získat prakticky pouze pro sportovní účely, a to za splnění celé řady podmínek. Minimální věk je až na výjimky stanoven na 21 let. Žadatel musí být členem Francouzské střelecké federace (Fédération Française de Tir) nejméně po dobu šesti měsíců a federace se musí k žádosti kladně vyjádřit (toto vyjádření prakticky nahrazuje zkoušku odborné způsobilosti, jak ji známe z našeho prostředí).

Lékařský posudek fyzické a psychické způsobilosti je samozřejmý, nezvyklá pro nás může být povinná účast na třech kontrolovaných střelbách vždy minimálně po dvou měsících. O povolení se musí žádat každé tři roky znovu, a pakliže ho úřady z jakéhokoliv důvodu neudělí, střelec o své zbraně může přijít.

Lovci to mají snazší

Kategorie C je prakticky vyhrazena pro lovecké zbraně. Jsou to opakovačky a samonabíjecí dlouhé zbraně, které nespadají do kategorie B, jednoranné dlouhé zbraně s drážkovaným vývrtem a krátké jednoranné zbraně na střelivo s okrajovým zápalem, které jsou delší než 28 cm. Lovecká zkouška, která je nutná pro pořízení zbraně kategorie C, obsahuje teoretickou a praktickou část, ale podle zkušeností samotných střelců se na ni lze naučit celkem rychle a nevyžaduje dlouhodobou přípravu a praxi v honitbě jako v jiných zemích. Platná je na celý život.

Do kategorie D, tedy zbraní volně prodejných, patří krom airsoftových, paintballových, vzduchových (do 10 J) i jednoranné zbraně s hladkým vývrtem.

Pozor na „zlé“ ráže!

Tím se dostáváme k různým paradoxům, které z poněkud zmatečné francouzské zbraňové legislativy plynou. Na jednorannou sportovní pistoli ráže .22 LR člověk potřebuje každé tři roky absolvovat byrokratické martyrium a hlídat si, aby splňoval stále všechny podmínky členství ve střelecké federaci. Naopak pákovou opakovačku, klidně třeba v ráži .45-70 může po složení jednoduché lovecké zkoušky držet doživotně.

Běda ale, kdyby si takovou opakovačku chtěl koupit v ráži .357. To by sice bylo bez problému dovolené, protože je to zbraň kategorie C, ale střelivo do ní je klasifikováno jako B, takže by si z takové zbraně nevystřelil. „Zlé“ ráže jako .223, .308 nebo .30-06 jsou rovněž pro kohokoliv bez zvláštního povolení nedostupné na rozdíl třeba od .300 Winchester Magnum, která je běžně dostupná v kategorii C.

Vzhledem k tomu, že legislativní změny přijaté v roce 2012 jsou ještě příliš čerstvé, není možné komplexně hodnotit jejich dopad na francouzskou střeleckou veřejnost. Pro dobro našich francouzských kolegů střelců zbývá jen doufat, že pokus o přiblížení evropské legislativě neskončí podobným debaklem jako v letech 1993 až 1995 a dalším zpřísněním už tak dosti drakonické legislativy. 

ThDr. Petr Jan Vinš - člen LEX o.s.

Článek vyšel v čísle 6/2013 a publikujeme jej s laskavým svolením šéfredaktora časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE.