V dobách komunistické diktatury byly v Sovětském svazu zbraně samozřejmě tabu. Ale i v dnešní Ruské federaci jsou stále předmětem velmi přísné kontroly.

Základní právní rámec pravidlům držení zbraní v Ruské federaci dává federální zákon č. 150 „O zbrani“ z 13. prosince 1996 (Федеральный закон от 13 декабря 1996 г. N 150-ФЗ „Об оружии“). Ten může být dále zpřesňován předpisy lokálních zákonodárných orgánů v jednotlivých částech federace, ovšem nikdy tak, aby byl místní předpis v rozporu s federálním. To v principu znamená, že místní legislativa může federální zákon pouze zpřísňovat, což se také často děje.

Federální zbraňový zákon stanovuje kategorie zbraní, základní kriteria, za nichž může v Ruské federaci člověk nabýt střelnou zbraň, postup, jakým se vystavují příslušné licence a které policejní orgány jsou oprávněny je vydat, a také jak je držení zbraní početně omezeno podle deklarovaného účelu.

Krátké zbraně zakázány

Ruský zbraňový zákon vymezuje ve svém druhém článku tři kategorie zbraní: civilní (гражданское), služební (служебное) a vojenské střelné a chladné zbraně (боевое ручное стрелковое и холодное). Přiřazení zbraní do jednotlivých kategorií je z velké části výčtové.

Vojenské zbraně jsou zbraně povolené pro ozbrojené síly, policii, pohraniční stráž a další státní složky. Služební zbraně jsou zbraně povolené k užití zaměstnancům vládních agentur a dalších organizací, které mají zvláštní licenci ke střežení osob, majetku, přírody a přírodních zdrojů, cenných nebo nebezpečných nákladů a podobně.

Teprve kategorie civilních (občanských) zbraní je k dispozici běžnému občanovi, který není ve státních ozbrojených složkách ani nepracuje v bezpečnostní sféře. Základní charakteristikou civilní zbraně je podle ruské legislativy to, že nemůže střílet dávkou, nemá zásobník přesahující deset nábojů a nespadá do jedné z ostatních dvou kategorií.

Zakázané jsou pro civilní použití v podstatě veškeré krátké palné zbraně, konkrétně ty, které mají hlaveň kratší než 500 mm nebo celkovou délku pod 800 mm.

Nerusové mají smůlu

Nabytí palné zbraně v Rusku je možné pouze ruským občanům. Cizinci jsou z možnosti vlastnit zbraně zcela vyloučeni s výjimkou vzduchovek do 7,5 J a 4,5 mm ráže, které jsou i pro ruské občany volně nabyvatelné.

Jedinou výjimkou z tohoto zákazu je možnost nákupu zbraně v Rusku za účelem vývozu na základě zvláštního povolení. Taková zbraň musí být ovšem cizincem do deseti dnů od nákupu vyvezena mimo ruské území.

Lovci a sportovci ze zahraničí si pro přesně vymezený účel mohou na základě pozvání a povolení úřadů dovézt své zbraně, v praxi je tento proces ale velmi náročný.

O zbraňovou licenci může požádat ruský občan, který dosáhl 18 let věku. Příslušné úřady mohou ve zdůvodněných případech tuto hranici snížit až na 16 let. Licence se liší podle typu zbraně – lovecké kulovnice, lovecké brokovnice a sportovní zbraně.

Doživotní povolenka za odměnu

Pokud někdo žádá o první zbraňovou licenci, musí doložit absolvování kurzu bezpečné manipulace v celkové délce trvání šest a půl hodiny a složit předepsaný test. Tento test se pak znovu skládá při každém obnovení licence. K žádosti je nutné doložit potvrzení o zdravotním stavu, potvrzení o duševním zdraví a o tom, že žadatel neužívá omamné látky, a potvrzení policejních orgánů v místě bydliště, že žadatel disponuje prostředky k bezpečnému uložení zbraní.

O licenci k držení lovecké kulovnice rovněž nelze žádat dříve než po pěti letech držení brokovnice. Počet zbraní, které může člověk držet, je ze zákona omezený. Pro lovecké a sportovní účely není možné držet více než deset kusů povolených dlouhých zbraní. Jediná možnost, jak držet zbraní více, je pro sběratelské účely.

Přes platné restrikce a zákaz krátkých palných zbraní existuje jedna možnost, jak takovou zbraň legálně držet. Jakákoliv vojenská nebo služební zbraň, která nestřílí dávkou, může být občanu Ruské federace udělena za odměnu prezidentem, předsedou vlády nebo veliteli vojenských jednotek.

V takovém případě pak vydají příslušné policejní orgány zbraňovou licenci a povolení k nošení – na rozdíl od všech ostatních zbraňových licencí je tato doživotní. V praxi se tento právní institut aplikuje především pro armádní důstojníky, kteří odcházejí do důchodu a dostávají od své jednotky na památku služební zbraň, často náležitě bohatě zdobenou.

Obrana možná, ale…

Zajímavá je otázka sebeobrany se zbraní. Osobní ochrana a ochrana majetku je ústavou garantovaným právem, doslova se zde hovoří o „právu každého bránit svá práva a svobodu všemi prostředky, které nejsou v rozporu se zákonem“. Legálně drženou (dlouhou) palnou zbraň je tedy legitimní použít i k sebeobraně, ale takovou zbraň není možné nosit na veřejnosti. Mít ji u sebe je možné pouze se zvláštní licencí, např. ze sportovních nebo loveckých důvodů, ale taková zbraň pak musí být v rozloženém stavu, což samozřejmě jakoukoliv obranu (snad krom použití pažby jako improvizovaného kyje) znemožňuje.

Sféra ochrany zdraví, života a majetku je tedy výhradně doménou vlastního obydlí a pozemku, kde může člověk zbraň jak držet, tak nosit bez omezení. Nebyla by to ovšem vynalézavá slovanská duše, aby z tohoto pravidla nenašla nějakou kličku: U brokovnic typu Saiga, které jsou podobné útočným puškám AK-47, se podle zkušeností ruských střelců alespoň v některých oblastech jako „rozložený stav“ počítá i situace, kdy má člověk ze zbraně pouze vyjmutý zásobník. Ten může mít plný někde při sobě a uvedení zbraně do střelbyschopného, a tedy i obranyschopného stavu je pak jen dílem okamžiku.

V ruské legislativě je v paragrafech o nutné obraně zakotvena zásada proporcionality a škoda způsobená obranou nesmí být větší než hrozící škoda plynoucí z útoku. V soudním projednávání případů nutné obrany pak bohužel často dochází k situacím, kdy je o oprávněnosti nebo neoprávněnosti obrany rozhodováno podle toho, zda byla obránci způsobena újma na zdraví a jak těžká. Oproti dřívější legislativě ale legislativa posledních let přinesla i možnost (jakkoliv prozatím spíše teoretickou) bránit se zbraní v ruce nejen svůj život, ale i svůj majetek.

Zpřísňují se i „gumostříly“

Rusko je u nás někdy prezentováno jako „země zaslíbená“ různým tzv. neletálním nebo též traumatickým zbraním (травматический пистолет), pro které se v češtině pomalu vžívá krásné slovo „gumostříl“. Ve světle výše zmíněného zákazu všech normálních krátkých zbraní je asi zřejmé, že je to tak trochu z nouze ctnost. Ruský občan zkrátka pro osobní obranu krátkou zbraň vlastnit nesmí a guma je přece jen o něco účinnější než pouhý křik...

V legislativním rámci došlo v nedávné době k překvalifikování nemalé části „gumostřílů“. Od 1. července 2011 jsou považovány za „palné zbraně s omezeným účinkem“, nikoliv již za „plynové zbraně vystřelující gumové projektily“, což znamená zpřísněná pravidla nabývání.

Civilní „gumostříly“ nesmí přesáhnout energii 91 J a služební 150 J, jejich zásobník nebo bubínek nesmí pojmout více než deset nábojů. Nošení nabitého „gumostřílu“ na veřejnosti je zakázané s výjimkou bezhlavňových palných zbraní, jako je třeba známá čtyřranná pistolka Vosa (Оса) ráže 18 x 45 mm.

Černý trh jen vzkvétá

Statistiky držení zbraní vedené ruským Ministerstvem vnitra jsou rovněž poměrně zajímavé čtení. Podle nich bylo koncem loňského roku v Ruské federaci 6,3 milionu legálních registrovaných střelných zbraní, z tohoto počtu asi 700 tisíc tvořily kulovnice a 4,2 milionu brokovnice, které tak jsou největší skupinou mezi legálně drženými zbraněmi, a zbytek ostatní zbraně včetně obranných „gumostřílů“, jež podléhají registraci.

Počet nelegálně držených zbraní ministerstvo odhaduje na 12 milionů, tedy téměř dvojnásobek počtu legálně držených zbraní. A řada ruských střelců se domnívá, že oficiální údaj je – mírně řečeno – dosti konzervativní a realita bude ještě podstatně horší. Na prosperujícím černém trhu se objevují zbraně ukradené z vojenských nebo policejních zásob, předělané „gumostříly“, ale i zbraně zabavené policejními orgány a následně prodané pod rukou místo nařízené likvidace.

Podle ruských zbraňových publicistů došlo k výraznému oživení černého trhu se zbraněmi po teroristických útocích v roce 2002 v moskevském divadle na Dubrovce a v roce 2004 v beslanské škole. Oba dva incidenty, velmi obsáhle medializované v Rusku i mimo něj, zřejmě nahlodaly důvěru části populace ve schopnost státních orgánů zajistit bezpečnost, což vedlo a dosud vede ke zvýšené snaze se ozbrojit, třeba i v rozporu s platnými zákony.

Před Soči úplný zákaz

Snahám těch nemnoha politiků, kteří usilují o částečnou liberalizaci zbraňového zákonodárství (např. povolení držení krátkých zbraní pro osobní obranu), ovšem tento vývoj hází pomyslné klacky pod nohy, protože příznivci restriktivní zbraňové politiky na něj s oblibou poukazují a používají ho jako argument pro snahy o ještě větší zpřísnění už tak dost drakonické legislativy.

Zda takový přístup, který perzekvuje zákona dbalé držitele legálních zbraní, povede k nějakému reálnému omezení nelegálních zbraní, nebo naopak k ještě větší deziluzi a snaze většího počtu lidí ozbrojit se státu navzdory, o tom by bylo možno obsáhle diskutovat a je to otázka, která se zdaleka netýká jen Ruské federace.

A jedna perlička na závěr. V souvislosti s konáním Zimních olympijských her 2014 v ruské Soči bude – údajně z důvodu zajištění bezpečnosti této události – v Rusku zcela zakázán prodej zbraní od ledna do dubna 2014.

ThDr. Petr Jan Vinš - člen LEX o.s.

Článek v původní grafické úpravě ke stažení pro osobní potřebu v příloze pdf.

Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE.

Celé číslo časopisu si můžete též prolistovat v náhledu či zakoupit v elektronické verzi na Publero: ZBRANĚ & NÁBOJE č. 10/2013.

Přílohy:

Soubor	Popis	#	Velikost
Rusko			1089 kB