Zbraňová legislativa našich západních sousedů patří dlouhodobě k nejpřísnějším v Evropě. Má to své historické důvody.

Po první světové válce došlo v návaznosti na Versailleskou smlouvu k masivnímu odzbrojení civilního obyvatelstva. V roce 1928 byla poprvé zavedena státní povolení k držení a nošení zbraně a začalo být požadováno prokázání spolehlivosti a potřeby (jakkoliv bylo za důvodnou potřebu v této době uznáváno třeba i to, že je člověk automobilista a často projíždí opuštěnou krajinou).

Institut spolehlivosti byl počínaje rokem 1933 zneužíván k postupnému odzbrojení německých Židů. Postupné zpřísňování zbraňové legislativy nacionálně-socialistickými úřady ukrajovalo právo na držení zbraní dalším a dalším nežádoucím skupinám obyvatel – mimo jiné např. Romům, homosexuálům a všem, kterým byla omezena občanská práva. Naopak příslušníci NSDAP, vyšší důstojníci SS, funkcionáři Hitlerjugend a další prominenti mohli nabývat zbraně zcela volně.

Dlouholeté tabu

Po skončení druhé světové války byly zbraně v celém Německu absolutní tabu. I německá policie a pohraniční stráž dostala možnost nosit alespoň pistole a revolvery až v roce 1950. Pro soukromé osoby se tato možnost obnovila ještě o šest let později a v roce 1968 pak vznikl celoněmecký Zbraňový zákon (Waffengesetz).

Od 70. let se také začínají datovat aktivity části politického spektra, které mají za cíl co nejvíce civilní držení zbraní omezovat. Ty trvají se střídavými úspěchy dodnes – a s oblibou populisticky využívají medializovaných případů, kdy došlo za použití zbraně k tragédii. Současná právní úprava pochází z roku 2002 a její poslední velká novelizace (zpřísnění) proběhla po winnendenském masakru v roce 2009 společně se zákazem některých akčních počítačových her (což samo o sobě dobře vypovídá o ideologickém pozadí novely).

Žadatele pečlivě zkoumají

Základním dokladem každého střelce v Německu je povolení k držení zbraně (Waffenbesitzkarte). Toto povolení opravňuje k držení určitého typu zbraní. Tyto zbraně ale není možné nosit bez jiného zvláštního povolení, o kterém se ještě zmíníme.

Pro vydání Waffenbesitzkarte úřady zkoumají zákonem definovanou spolehlivost a vhodnost žadatele, který musí předložit na vlastní náklady zhotovené lékařské (a v některých případech i psychologické) posudky.

Žadatel musí rovněž absolvovat poměrně obsáhlý vzdělávací program v akreditovaném vzdělávacím střeleckém institutu a složit zkoušku. Zároveň také musí doložit potřebu zbraně. Standardně se jako zákonná potřeba uznává lov, sport a sběratelství. Zbraně pro osobní ochranu se povolují čím dál méně a povolení k jejich nošení zůstává doménou úzkého kruhu vyvolených.

Skupiny podle barev

Do povolení k držení zbraně se zapisují zbraně, které je dotyčný oprávněný držet (jejich počet může být omezen). Neexistuje dělení na skupiny jako u našeho zbrojního průkazu, ale místo toho se povolení k držení zbraně dělí, alespoň lidově, podle barev.

„Zelená“ je určena v první řadě pro lovce a částečně i pro sportovní střelce. Umožňuje držení krátkých i dlouhých palných zbraní. Nákup každé zbraně musí být předem povolen úřady. Držitel „zeleného“ povolení k držení zbraně musí být členem státem uznaného loveckého nebo sportovního sdružení. V případě výkonu sportovní činnosti se dokonce vyžaduje pravidelné dokládání účasti na sportovním tréninku – nejméně jednou měsíčně nebo alespoň osmnáctkrát ročně.

Nesplnění této tréninkové „taxy“ může být důvodem k odnětí povolení, stejně jako situace, kdyby člověk přestal být členem příslušného oborového sdružení. Sportovní střelci se „zeleným“ povolením obvykle nemohou držet více než dvě krátké a dvě dlouhé zbraně.

„Žlutá“ je určena pro sportovní střelce. Držitel tohoto typu povolení může nabývat jednoranné pušky s hladkým nebo drážkovaným vývrtem, opakovačky s drážkovaným vývrtem, jednoranné krátké zbraně s jednou hlavní (německý termín „jednoranná zbraň“ zahrnuje i víceranné zbraně, které mají každou ránu z jiné hlavně) na jednotný náboj, krátké a dlouhé perkusní zbraně.

Stejně jako u „zeleného“ povolení platí i zde povinnost přináležet k některému ze státem uznaných střeleckých klubů a pravidelně trénovat (některé spolkové země vyžadují trénink ještě častější, než je uvedeno výše). Nákup zbraně není nutné ohlašovat předem, ale není dovoleno nakoupit více než dvě zbraně za šest měsíců.

Sběratelé mají červenou

„Červená“ je určena pro sběratele. Vydává se téměř bez výjimky na sběratelství určité oblasti, doby nebo tématu. Ve výjimečných případech i na sběratelství jakýchkoliv zbraní, ale toto vymezení je dnes prakticky nemožné dostat. Daleko spíše se úřady snaží tlačit držitele sběratelského povolení do co nejpřesnějšího vymezení předmětu sběratelství.

Pakliže by se vymezení zdálo úředníkům příliš široké, mají plnou pravomoc žádost zamítnout. Tutéž pravomoc mají i tehdy, pakliže by se jim nezdál vymezený předmět sběratelství dostatečně kulturně hodnotný a přínosný. Jako příklad vymezené oblasti, která má naději na schválení, se uvádí např. „německé kapesní pistole 1900–1930“.

Rozhovory s německými sběrateli rychle vyjeví řadu trpkých zkušeností s úřady. Plánované oblasti sběratelské činnosti jsou v současnosti často kráceny nebo rovnou odmítány. Pokud člověk dlouho žádnou zbraň nepřihlásil, stále častěji se mu může stát, že úřady začnou prověřovat, jestli stále ještě sbírá.

Někde, například v Hessensku, se úřady evidentně snaží co nejvíce již udělených povolení opět zrušit. V Bavorsku stojí v dotazníku pro budoucí sběratele otázky typu: „Dokdy má být sbírka kompletní?“ a „Jakou finanční částku plánujete ročně investovat?“. Navíc se pro samonabíjecí zbraně vyžaduje samostatné zdůvodňování...

Pokud cokoliv z toho žadatel nezodpoví k úředníkově spokojenosti, je jeho žádost zamítnuta bez nároku na přezkoumání.

Nošení se povoluje zvlášť

Na povolení k držení je možné zbraň pouze vlastnit nebo přepravovat v uzamčené schráně, nikoliv nosit. K nošení je zapotřebí zvláštní doklad, tzv. zbraňový průkaz (Waffenschein). Žadatel o zbraňový průkaz musí kromě splnění zákonných předpokladů pro držení zbraně, které jsou totožné s povolením pro držení zbraně, a uzavření povinného pojištění odpovědnosti navíc dokládat výraznou míru ohrožení na životě a zdraví.

Na tomto bodě je naprostá většina žádostí o zbraňový průkaz zamítána. Normální občan, který nepracuje v nějakém exponovaném zaměstnání, nemá prakticky šanci toto povolení získat. Získávají ho pouze zaměstnanci vybraných bezpečnostních agentur, případně osoby, které mohou být ohroženy z důvodu své profese – klenotníci, soudci, právníci a pochopitelně politici.

Údajně lze v praxi v některých spolkových zemích získat zbraňový průkaz i tehdy, pokud je člověk příslušníkem nějaké národnostní minority, která je ohrožena potenciálním násilím extrémistů (tj. zejména Židé).

Kromě zbraňového průkazu, který je běžnému člověku nedostupný, existuje ještě tzv. malý zbraňový průkaz, který se nevztahuje na střelné zbraně, ale pouze na signální zbraně a plynovky. U něj není nezbytné dokládat ohrožení jako u normálního zbraňového průkazu. Typicky si ho dělají např. lidé, kteří mají námořní jachty, kde je signální zbraň povinným kusem vybavení.

Šikana a úřednická zvůle

Smutnou kapitolou střeleckého života v Německu je i šikana a úřednická zvůle nad rámec už tak dost drakonického zákona, která je bohužel stále častěji na denním pořádku. Jako ilustrace může posloužit nedávný případ z města Rheinfelden, který byl obšírně diskutován v německojazyčném střeleckém tisku.

Ralf Endler, sportovní střelec a hlavní šikovatel v záloze, se v roce 2010 znelíbil kolegovi v práci a tento jej udal na policii s absurdním tvrzením, že se jako majitel zbraní pravděpodobně připravuje na krveprolití. Policie jen na základě tohoto oznámení provedla u pana Endlera domovní prohlídku a zabavila všechny jeho legálně držené zbraně. Následoval vleklý soudní spor, který v květnu roku 2011 prohlásil obvinění za neopodstatněné a domovní prohlídku a zabavení zbraní za nezákonné.

Tím ale celá věc neskončila. Rheinfeldenský starosta, do jehož kompetence odbor zbraní spadá, totiž odmítl zabavené zbraně vydat, protože prý představují ohrožení bezpečí ve městě. Jejich vydání podmínil tím, že si pan Endler nechá na vlastní náklady vypracovat psychologický posudek. Když to střelec odmítl a celou věc zažaloval u soudu, rozhodl starosta o odnětí oprávnění k držení zbraně z důvodu „nevhodného chování“.

Teprve v září 2012 konstatovaly německé soudy naprostou neoprávněnost veškerého úředního jednání v této kauze a daly plně za pravdu panu Endlerovi. Tento případ ukazuje, kam také může vést posilování úřednické moci nad střelci. Buďme jen rádi, že nad tím zatím můžeme jen nechápavě kroutit hlavou.

ThDr. Petr Jan Vinš - člen LEX o.s.

Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE.