Proč jste vlastně začátkem ledna 2013 podala žádost o milost pro Vašeho syna Václava a počítala jste s tím, že prezident ČR Vaší žádosti nevyhoví?

Podání žádosti o milost jsem zvažovala poměrně dlouhou dobu. Stále jsem však věřila, že už musí „spravedlnost procitnout“ a řešit vše tímto způsobem nebude třeba. Že se domůžeme práva dovoláním k NS, později pak podáním ústavní stížnosti. Že, byť po dlouhých letech, bude mému synovi naplněno právo na spravedlivý proces. Stále jsem byla rozpačitá žádat o odpuštění něčeho, čeho se můj syn nedopustil. Není pochyb o tom, že můj syn použil legálně drženou zbraň a pana V. postřelil - podstatou problému je, že u soudu byla vykonstruována zcela jiná situace, než v jaké se to stalo a podle tohoto vyfabulovaného příběhu byl syn odsouzen.

Vzhledem k zamítnutí dovolání Nejvyšším soudem a době, která uplynula od podání ústavní stížnosti, jsem se přeci jen přiklonila k podání žádosti o milost. Vzhledem ke značné podpoře veřejnosti, které se mému synovi dostává a doloženým faktům, která naprosto zpochybňují verzi soudu a dávají zapravdu mému synovi, jsem doufala, že zvážení žádosti udělení milosti bude věnována náležitá pozornost. Nefungují-li opravné prostředky dané zákonem, pak nezbývá, než se dovolávat autority nejvyšší.

Léta trvající proces a následné synovo odsouzení a uvěznění měly tragický dopad na naši rodinu - i s ohledem na to jsem očekávala, že alespoň touto cestou dojde k nápravě.

Ve které věznici Vás syn v současnosti vykonává trest odnětí svobody, jak často jej navštěvujete a jak se mu daří?

Už 14. měsíc je syn ve věznici ve Stráži pod Ralskem. Využívám maximální rozsah povolených návštěv, což je 2x měsíčně na 90 minut.

Těžko se mi odpovídá na otázku, jak se mu daří. Myslím, že nikdo, kdo nemá podobnou zkušenost, si čas prožívaný za mřížemi neumí představit. Je to likvidace osobního i profesního života, absence možnosti trávit dny smysluplným životem. Nemožnost dodržovat vše co je potřebné k udržení zdraví - syn je poměrně vážně nemocný a až do jeho uvěznění byl v pravidelné a velmi důsledné péči specializovaného lékaře. Krom jiných faktorů jako je kvalitní strava, nemožnost aktivně žit, je velmi závažným faktorem poškozujícím jeho zdraví i stress vyvolaný samotným nespravedlivým odsouzením.

Syn zvládá situaci s velkou statečností a ještě dokáže povzbuzovat mě.

Můžete si se synem popovídat po telefonu, jak často a jaká jsou omezení?

Možnosti telefonicky komunikovat si velmi vážíme a využíváme ji co nejčastěji. Umožněn je jeden hovor denně na tzv. povolené číslo, tj. na číslo rodinného příslušníka. Hovory jsou nahrávány a kontrolovány, což nás nijak neomezuje - mluvíme o běžných věcech, o tom jak jsme prožili den a hodně o literatuře. Syn většinu času tráví četbou. Knihy je možné posílat bez omezení.

Jak se s celou situací vyrovnáváte?

Tady je odpověď ještě těžší. Nechci šířeji rozebírat dopady toho všeho na život můj i mých rodičů - můj otec zcela nečekaně zemřel osm týdnů po Vaškově uvěznění. Ještě ho vezl k nástupu do vazební věznice v Teplicích a pak už se nikdy neviděli. Synovi nebyla ani povolena účast na rozloučení. Má matka je nešťastná a trápí se myšlenkou, zda se ještě se svým vnukem setká jinde než v návštěvní místnosti věznice.

Mě doslova zdrtilo neštěstí, které syna postihlo, ale také nevymahatelnost práva a bezmoc dobrat se jako řádný člen společnosti zastání.

Výrazně se zhoršil můj zdravotní stav, každý den žiju ve smutku a děsu z toho, co vše je možné. Jak bezvýznamný je člověk, který jen řádně pracuje, plní své povinnosti a nikomu neškodí.

Chcete ještě něco dodat?

To co bych mohla ještě uvést, je spousta smutných úvah. Těmi nechci čtenáře zatěžovat, jistě nejsme jediní, kdo má vážné starosti.

Ráda bych však využila příležitosti a znovu upřímně poděkovala všem, kdo podpořili svými podpisy hromadně (více než 500) i samostatnými žádostmi (15) moji žádost o milost. Bylo to pro nás oba velkou podporou, které si vážíme. Po zamítavé odpovědi z prezidentské kanceláře mě syn povzbuzoval, abych nemyslela na výsledek, ale na to, že se za něj postavilo tolik slušných lidí. Nemenší díky patří těm, kteří se i nyní snaží účinně pomoci.

Zbytečné by asi bylo apelovat na slušnost a svědomí pana V. Na základě toho, jak hrubě a bezdůvodně na Václava zaútočil, vzhledem k tomu jak lhal před soudem a v neposlední řadě s přihlédnutím k výsledkům jeho psychologického vyšetření, lze předpokládat, že to, jak si počínal, zcela odpovídá jeho osobnostním kvalitám.

Svědkyně U. je však mladá žena na začátku života. Té bych se chtěla zeptat, jak se jí jde životem s vědomím, že její lživá výpověď přispěla k odsouzení nevinného a velmi slušného člověka. Zda se někdy zamyslela nad tím, jaký život jemu i jeho blízkým na řadu let pomohla připravit. Jaké nenapravitelné ztráty to přineslo. Já bych tíhu takové viny na sobě nést nechtěla. Žijeme v době, kdy je poměrně rozšířený názor, že se „může všechno“ - tak tomu ale není!

Mravní řád sice není respektován, přesto stále platí. Zajímala by mě pravda, proč byl můj syn takto souzen a odsouzen.

Děkuji za rozhovor a držím palce Vašemu synovi.

Miloslav Brunn

Vše o případu Václava Houšteckého, střelce z Krušných hor, naleznete zde:

Kauza střelby v Krušných horách 2006